říká v exkluzívním rozhovoru pro Bulvár hokejový trenér Miloš „Pytlák“ Říha

Den po hokejovém galavečeru, tedy po oslavách devadesáti let od založení pardubického hokejového klubu a čtyřicátého výročí zisku prvního mistrovského titulu, přišla pro velkou část fanoušků výborná zpráva – na lavičku HC ČSOB Pojišťovna se po letech v ruské KHL vrátil trenér Miloš Říha. Je to už třetí trenér v této sezóně: po Pavlu Hynkovi, který loni s klubem slavil titul, si tady pár týdnů zatrénoval Mojmír Trličík. Sezónu by v klubu měl dokončit právě Miloš Říha, který byl loni na podzim „odejit“ z Petrohradu.

Je to zhruba dva měsíce, kdy jste byl odvolán z petrohradského klubu. Jak se na to zpětně díváte?

Bylo to pro mě ulehčení, protože jsem to cítil už od konce loňský sezóny. Začalo to už na startu tý současný sezóny, kdy jsem potřeboval do mužstva něco dosadit a dosazovalo se mi to hráči třetí, čtvrtý kategorie, kterých jsme tam už ale měli plno a další jsme nepotřebovali. Nebo se to týkalo záležitostí okolo mužstva a jeho organizace, který jsem si přál a všechno bylo děláno proti tomu. V neposlední řadě to byl post asistenta, kterej mi obsadili oni. A to už cítíte takovou nezdravou atmosféru, cítíte, že je proti vám někdo, komu se pořád něco nelíbí, když uděláte něco doleva, mělo to být doprava, když to uděláte doprava, mělo to být doleva. Pořád jsme přitom vyhrávali, což on nepotřeboval, ale už se to do hlav šéfů tak tlačilo, že jsem si s nima nemohl ani popovídat a nakonec bylo řečeno, že nepodáváme dobrý výkony a že si to představujou jinak.

Když za zájmena on a někdo dosadíme jméno, bude to Alexej Kasatonov, to je ten hlavní, který za tím stojí?

Myslím si, že jo. Jestli on měl, jinou představu, nevím, to už asi nezjistíme…

Byl jste odvolán, Petrohrad dvakrát prohrál a vedení řeklo, že je to důsledek vašeho vedení, nemrzelo vás to?

To jsem se musel zasmát. Co mě může mrzet? Trenér, který tam po mě přišel, napsal, že mužstvo je perfektně připravený, že s tím problémy nemá. Já jsem jen nemohl dělat ty tahy, který může on, jemu ty tahy povolili. Ale nedívám se dozadu, to už bylo, ať si to každý zhodnotí sám.

A čím jste je tak nakrknul?

Nevím. Nebylo čím je nakrknout. Myslím, a to není jenom Petrohrad, to bylo víc klubů, kdy jsem zkrátka začal být populární a do té doby byl nejpopulárnějším on. Jestli to je tím, to nevím…

Vy jste se pak nově zavedenou linkou Petrohrad – Pardubice, která slibovala být vaší dopravní spojnicí na cestu do práce, vrátil domů a od tý doby jste byl tady a nepracoval?

Od tý doby jsem jezdil po hokejích, byl jsem v Bratislavě, v Praze, tady v Pardubicích, sledoval to zpovzdálí a čekal na výrok mého agenta, kterej měl nějaký nabídky z Ruska. Nechtěli jsme to ale uspěchat a za každou cenu se hned vracet zpátky a v závěru, než jsem dal souhlas Pardubicím, jsme si řekli, že tuhle sezónu už necháme tak a budeme se zajímat o tu příští.

Než jsme se setkali, tak jsem se díval na internetu, jaký případně budete mít v novým domově počasí, jestli tam není moc zima a tak… Díval jsem se na Ufu, díval jsem se správně?

Tam je víc možností, víc mužstev. Mluví se o tom, pořád se něco vymýšlí, oni teď jako by hlavního trenéra neměli. Měli asistenta, který se stal hlavním trenérem a teď je znovu asistent hlavním trenérem toho asistenta. Takže vlastně hlavního trenéra neměli a pořád přemýšleli, jak by to vyřešili. Jestli už tuhle sezónu taky odpískali a připravují se na tu další, to nevím, do hlav jim nevidím.

A dá se zmínit čtyři pět mančaftů, se kterými tam koketujete?

Nechtěl bych to jmenovat.

Jaká je to vlastně štace pro trenéra, to „vaše“ Rusko?

Pro trenéra je to hlavně výzva. Výzva jít do druhé nejlepší soutěže na světě, výzva jít pracovat s cizíma hráčema, je tam jiná mentalita lidí… Co se týče podmínek, tak se to v Rusku ohromným způsobem zvedlo, řekl bych, že až abnormálně. Byl jsem v klubech, a je jich taková většina, který mají vynikající podmínky v rámci přeletů, hotelů, stravování, komfortu v kabině, lékařského zabezpečení, kdy jsou třeba přímo u klubu zaměstnaní dva doktoři a ještě se stará spousta lidí v nemocnicích kolem, když se hráč zranění. A v neposlední řadě je to ta finanční stránka věci. Ta sice nerozhodla, ale přijde pak jako bonus za to, že jste se odhodlal.

Vy jste takovej lehce výbušnej, řekněme, Rusové mají mentalitu zvyklou poslouchat, když mají nad sebou bič, není váš úspěch v Rusku daný i tím, že si to vzájemně sedlo?

Určitě. Mužstvo musí mít napasovanýho trenéra, jako musí být trenér napasovanej na mužstvo, stejně jako musí být hráči napasovaný k sobě. K mužstvu musí přijít správnej trenér a kolikrát nemusíte ani mluvit, protože si to ty hráči říděj jakoby sami a třeba získají titul. Pak je mužstvo, který si samo nic říct neumí a pak tam musí přijít ta pádná ruka.

A vám osobně Rusko vyhovuje, líbí se vám tam?

Mě to vyhovuje proto, že tam má trenér velký pravomoci. Vytvořil jsem si pozici, kterou jsem tady neměl, lidi vás respektujou, protože jste s těma mužstvama něco dokázal a ten respekt je cítit. Na druhou stranu přichází závist a navíc jsem Čech a ty vztahy rusko-český v hokeji… takže pak vás může někdo sestřelit.

Teď k Pardubicím. Tuším, že v době, kdy jste byl na hokejovým galavečeru, tak jste ještě nevěděl, že tady budete trénovat…

To jsem ještě oslavoval. Pak jsme ještě jeli na ples do Sezemic… Jednání probíhalo, už když jsem se vrátil z Ruska. Byli jsme v kontaktu, ale na nějaký čas to uhaslo, ono taky asi není dobrý dvakrát za sezónu měnit trenéra. Bavili jsme se o tom, že bych pomohl nějakým způsobem, zase se nevědělo, jak by se to udělalo, trenér by asi nebyl rád, kdybych tam chodil na tréninky, takže jsme od toho ustoupili.

Nahradil jste Mojmíra Trličíka, ale nejste veden jako hlavní trenér ale jako manažer A týmu. Proč?

Chtěl jsem mít trošku víc pravomocí, abych věděl, co se děje kolem mužstva s příchodama a odchodama, abych měl kontakt s manažerskou prací a tam, kde jako trenér obvykle stojím dole, se nedozvěděl něco, co třeba nechci.

Proč je pardubické mužstvo tam, kde teď je? To přece není jenom kocovina pomistrovský sezóny.

Já myslím, že docela je. To mužstvo je prakticky stejný, jen to trošku nezvládlo, odchody některých kluků, pomistrovskou kocovinu… Asi mají problém vzít to na sebe, vždycky je jednoduší, když to vezme někdo za vás a vy se jenom přidáte, než když má zodpovědnost přijít za vámi. Jenže ona za nimi přišla a to mužstvo nemá svýho vnitřního lídra, nemá svou vnitřní kabinovou sílu a to je to, co v první moment musíme dát dohromady. Je to v hlavách. Po týdnu začalo mužstvo trochu jinak a hned je to vidět.

Lze ještě sezónu zachránit?

Mám jedinej svůj úkol, kterej mám pro sebe, co uděláme navíc, to bude bonus. Teď je to hodně složitý v tom, že se poztrácely důležitý body, máme taky nejhorší kalendář. Hrajeme šest zápasů venku a čtyři doma a všechny nejsilnější soupeře máme doma. Musíme jít bodík po bodíku a když to dopadne, budu rád.

Je reálný dostat se do play-off?

Neznám mužstva, se kterýma hrajeme, pět let jsem tady nebyl, dívám se na ně jenom na videu. My vyloženě připravujeme mužstvo na každej jednotlivej zápas, vůbec se nedíváme na ty další. Potřebovali bysme udělat minimálně dva zápasy venku, pak je to reálný.

Jak hráče zvedáte, křičíte na ně?

Když je to potřeba, tak jasně. Na každý tréninkový jednotce musí být všechno splněno a jestli chceme něco navíc, musíme něco navíc dělat. Takže na každý tréninkový jednotce prostě nikdo nesmí vypnout a všichni musí být tak koncentrovaní, že to berou jako zápas. Jedině takhle se z toho můžeme dostat, z tý letargie a ze spokojenosti, kterou jsem tam viděl. To mužstvo bylo spokojený a ono se nic neděje, ještě to dotáhnem… Ale to není pravda, už není za pět minut dvanáct, už je dvanáctá a my musíme dělat třikrát tolik než ostatní.

Jako asistenta máte Davida Pospíšila, kterej působí sympaticky, ale myslím, že umí taky houknout. Jak se vám s ním spolupracuje?

Je to zatím krátký. Hlavně vím, co si myslí o mě… aspoň si to myslím. Že si váží si trenérský práce, váží si toho, jak se k tomu přistupuje, teď už vidí tu jemnou nuanci, která tam působí. On je takovej mezičlánek, pořád je ještě hráč, trenérem ještě není, ale umí se s nimi pohádat, ale umí i ten spoj. Je to něco, jako když mi asistenta dělá Andrej Potajčuk, všichni remcaj, ale on přijde a řekne, hele, von ví co dělá, dělejte to, jenom vám to pomůže. Navíc je strašně pozitivní, velkej pohodář, až se to někdy musí zarazit, ať toho smíchu není tolik, protože se potřebujeme soustředit, žádnou pohodu nemáme.

David je Pardubák. U vás mi to přijde podobný, jako u Bartošky. Ten se v Pardubicích nenarodil, nežije tady, ale díky dětství a dospívání furt za Pardubice kope, furt je to Pardubák a je tak vnímaný. Vy jste ogar z Přerova, nikdy jste za Pardubice jako hráč nehrál, jen jste tady trénoval, ale jste braný jako Pardubák. Čím to je?

Ono je to trošku osudový. Hokejovou kariéru jsem skončil, když jsem jel do Pardubic a kdy jsme se nabourali, to byla moje konečná. A nastartovala se tady moje kariéra trenérská, kdy mě bývalý prezidenti Stehnové a Láďa Engelmajer vytáhli z druholigovýho klubu jako neznámýho trenéra, kterýmu dali šanci. Když jsem přišel poprvé, byl jsem neznámej, mužstvo bylo postavený na mladících, kromě Ládi Lubiny tady byli jenom mladíci, takže nás všichni pasovali do role padajícího mužstva. My jsme se vrátili k tomu technickýmu útočnýmu pardubickýmu hokeji a všem se to začalo líbit. Na hokej chodilo dvanáct set lidí, pak začaly ty desetitisícový návštěvy. Myslím, že díky tomu tady lidi vnímají to spojení, i když ty moje odchody nebyly od některých lidí příjemný. Byly hodně nepříjemný.

Váš návrat sem by nebyl možný pokud by byl na místě stejný generální manažer?

Ne, tak to není. My jsme tady se Zbyňďou začínali a s každým člověkem, když se s ním rozcházíte, musíte se rozejít v pohodě, protože nevíte, jestli se spolu zase nesejdete. On jen jako můj přítel za mě nezabojoval, ale můj odchod nebyl z jeho hlavy.

Co se v Pardubicích změnilo, že byl možný váš návrat?

V té poslední sezóně se ke mně v mém vztahu ke klubu velice dobře zachoval Roman Šmidberský, který dal všechno na správný místa. To byl první krok, kdy jsme se začali vnímat. Druhý rozhodnutí bylo v tom, že jsem chtěl patřit k nějakému klubu a protože tady bydlím, chtěl jsem patřit k pardubickýmu klubu. Tak, abych tam mohl přijít, dát si kafe a v pohodě si popovídat, což jsem necítil. A po tom galavečeru, kdy jsem byl oceněn mezi takovou elitou, to mě zahřálo na srdíčku a pak jsme si doma povídali a já jsem se vnitřně rozhodl, že pokud by chtěli pomoc, že půjdu. Klub mě vlastně nastartoval a něco Pardubicím dlužím. Tak, jak to řekla paní primátorka, každej z nás musí začít rychle něco dělat.

Bezva, takže vás to zahřálo a druhej den jste volal na zimák nebo oni volali telepaticky vám? Jak to vlastně bylo?

Tohle nikdy nedělám, nemám tendenci se nabízet. Když má někdo zájem, nemám problém si o tom povídat, ale sám nikam nevolám. Tu neděli volal mojí manželce Ondra Šebek, my jsme ještě spali po tom plese, jestli bysme nešli někam na kafe. Tak jsme tam šli a byl tam ještě další člověk, který to moje rozhodnutí ovlivnil, Jarda Šuda. No a když jsem je viděl, tak jsem se musel smát, protože to bylo jasný, že se budem bavit o trénování.

Vy máte dohodu na tuto sezónu nebo déle?

Jsme dohodnutí do konce sezóny a pak se budeme bavit, jestli bude zájem. Může to být jako vždy, že se to nepodaří a nikdo se s vámi bavit nebude. Ale věřím tomu, že rozhodne chladná hlava a duch, kterej tohle nastartoval.

Dokážete si představit, že byste tady zůstal?

…dokážu. …ale muselo by to bejt hodně dlouhý. Ten kontrakt by musel bejt hodně dlouhej.

Že by Pardubice přišly s nabídkou smlouvy na deset let, třeba?

To nemusí být tak dlouhý zase… Pro trenéra je tří, pětiletá smlouva dlouhá. Ale musely by tam být širší pravomoce, zásahy do klubu, hokejistů a tak dál.

Kdyby tohle klub položil na stůl, tak byste byl ochotnej to podepsat?

Tak bych o tom přemýšlel.

A ví to ten klub?

Myslím, že ano. Takhle jsme začínali, když jsem se vrátil z Ruska. Nevím, jestli o to mají zájem, ale ten náš rozhovor vyzněl tak, že by se jim to líbilo. Ale dál jsme v tom nepokračovali.

Mě jde teď o to, že vy zachráníte play-off, klub přijde s dlouhodobou nabídkou a pak se ozve nějaký klub z Ruska, abyste nepláchnul…

Ne, to ne. Když se rozhodnu, tak jsem rozhodnutej a už nepřemejšlím, jestli jsem se rozhodnul dobře nebo blbě i kdyby pak přišly další nabídky.

Mluvili jsme celou dobu o hokeji, teď změníme téma a zabrousíme ke golfu, konkrétně k Pytlák cupu, tedy turnaji, který na hřišti pod Kuňkou každý rok pořádáte. Bude i letos?

Určitě se chystáme ho udělat, vzhledem k tomu, že to letos bude pátej ročník, takže tak trochu kulatej, že bysme ty naše přátele s kamarádem Dušanem Procházkou, se kterým turnaj dělám, pozvali do Karlových Varů. To bude o něco dražší, což by mohl pro některé zájemce být problém. Ale zase je spousta lidí, kteří řeknou, že je to pohodovej turnaj, protože tenhle není do hry, ten je do pohody, aby se lidi potkali, zahráli si a večer si popovídali u vínečka, takže věřím, že zase bude plno.

Každej ten turnaj se snažíme nějak vylepšit, naposledy přijel Milan Hejduk jako osobnost turnaje, teď bysme chtěli třeba pozvat už zmíněnýho pana Bartošku, protože ten rád hraje golf.

Když jste začal mluvit o pozvání nějaké osobnosti, čekal jsem, jestli to nebude Kasatonov…

Myslím, že ten, i kdybych ho pozval, tak nepřijede.

Připravil: Miloš Spáčil