Každé město má svoje typická místa, taková, na která se rádi vracejí rodáci, aby věděli, že jsou zpět ve „svém“ městě, místa, která si místní překřtí a používají jako orientační body. Když si v Praze domlouváte rande a dívka vám řekne v pět pod koněm, přijdete o veškeré šance, čekáte-li na ní na chuchelském závodišti. Tváře měst se ale mění, mnohdy taková místa zanikají. Často se nad tím dá mávnout rukou, ještě častěji se ale můžeme zlobit, že jejich zánik „někdo dopustil“. V Pardubicích je takových míst mnoho a pokud dojde k jejich záchraně či oživení, většinou v tom mají prsty „dobrovolníci“, lidé, kterým jde o zachování takových míst.

Většina Pardubáků má v živé paměti čilý společenský ruch v Grandu, každý z nás si asi někdy koupil boty na třídě Míru alias „Stalince“ u Bati, mnoho místních pracovalo v Tesle, za jednu z dominant Pardubic považujeme Gočárovy Automatické mlýny, Zámeček, kde gestapo popravovalo občany Ležáků, je známý daleko za hranicemi města a pokračovat by se dalo dál a dál. „Zvlášť pokud jde o kulturní památky, měli bychom dělat všechno proto, aby tato místa existovala dál,“ tvrdí známý pardubický historik a patriot Jiří Kotyk.

GRAND

Kdysi středobod společenského dění ve městě, hotel Grand s velmi oblíbeným kinem Svět je dnes obchodním centrem, které se ale vylidňuje. Svědčí o tom i cedule na jeho průčelí nabízející volné prostory k pronájmu. Hotel po revoluci málem sám spadl, nakonec ho koupil soukromý investor, zrekonstruoval a vytvořil obchodní centrum. Tomu ale v poslední době, zdá se, chybí to hlavní – zákazníci. „Myslím, že hlavní příčinou je AFI Palác, kam se lidé přesunují,“ myslí si Kotyk. „Za hlavní chybu považuji to, že v Grandu zmizel kdysi velmi využívaný společenský sál a obávám se, že Pardubice za něj nemají rovnocenou náhradu.“ Pozitivní je podle Kotyka alespoň to, že Grand, jehož porevoluční osud nebyl právě nejlepší, byl zachráněn a existuje dál.

BAŤA

Podívá-li se člověk na fotky starých Pardubic, najde na třídě Míru malou patrovou budovu, v jejímž přízemí prodával Baťa boty a pneumatiky. Na o něco méně zažloutlých fotkách je už známá budova se stříškou a velkým obchodem zlínského podnikatele a boty se tady prodávaly i v době socialismu. Dnes už se ale na setkání „naproti záchodkům u Bati“ s nikým nedomluvíte. Baťa je z třídy Míru pryč. „Ta firma tam sídlila opravdu dlouho a netuším, co ji vedlo k přestěhování do AFI Paláce, ale i kvůli tomu se tradiční tvář zdejšího korza ztrácí do nenávratna,“ lituje Kotyk.

GOČÁROVY MLÝNY

Budova Automatických mlýnů od architekta Gočára je jednou z architektonických perel Pardubic. Výroba tu trvala více než století a poté, co byla ukončena, byl objekt nabídnut k prodeji. Co v mlýnech bude, to je otázka. Město dostalo nabídku na odkup, existuje projekt na využití objektu pro tzv. „kulturfabrik“, několikrát už o mlýnech jednala městská rada i zastupitelstvo. Zatím bez zásadního konkrétního výstupu. „V poslední době v Pardubicích vidím, že úspěch v záchraně takových objektů mají spíš občanská sdružení než aby pomohly státní instituce nebo samospráva,“ říká Kotyk. Činnost „dobrovolníků“ oceňuje i ředitel Rozvojového fondu Pardubice Martin Charvát. „Čím dál tím víc získávají moje sympatie, na posledním zastupitelstvu jsem viděl vynikající materiál, který je základem k tomu, aby město otázku Automatických mlýnů uchopilo,“ tvrdí Charvát. „Měli bychom se na mlýny zaměřit, připravit tam obrovský prostor, jak tomu říkají „kulturfabrik“, aby se tam mohla potkávat kultura s tím, co Pardubice dělá Pardubicemi, což je průmysl. Podle mě město Pardubice zapomnělo na svou původní historii.“

TELEGRAFIA – TESLA

Neměli jsme ten objekt vůbec brát, to zaznívá z pardubické radnice na adresu bývalé Tesly, dřívější Telegrafie, tedy místa, kde se rodila elektrotechnická historie Pardubic. Místa, kterým prošla řada Pardubáků, kteří v tomto průmyslovém odvětví pracovali. Jak se zdá, radniční koalice se s opozicí shoduje na tom, že nejlepší bude celý areál zbourat a minimálně dočasně na jeho místě vybudovat parkoviště. O alespoň částečné zachování dalšího typického místa Pardubic bojuje občanské sdružení Naše Pardubice, jehož členové společně s Klubem přátel Pardubic a památkáři nedávno prošli celý areál. „Všichni zúčastnění se shodli na tom, že to čekali mnohem horší,“ uvedl pak na facebookových stránkách sdružení jeho předseda Filip Sedlák. „V podstatě stav ve kterém budova je, v některých místech umožňuje pohodlné používání např. administrativní činnosti, či pro lehkou výrobu. Zástupci všech výše jmenovaných uskupení si jsou vědomi, že celý prostor je rozsáhlý a že nebude zcela jednoduché vyřešit některé komplikace, ale možné to je. Pravděpodobně dojde k částečné demolici některých prostor a na ty zbývající se soustředí více úsilí ve snaze je zachovat.“ Nadšenci, kterým není osud Tesly, resp. Telegrafie, lhostejný připravují projekt, který by znamenal využití objektu jako průmyslového muzea. „Pro účely muzea by bohatě stačila právě ta jedna hlavní budova, která by šla zachránit,“ míní Kotyk.

ZÁMEČEK

Dosud jsme stručnou exkurzí prošli místa, se kterými má zdejší veřejná správa jen málo společného, byť v mnoha případech by asi mohla pomoci. Kde ale zklamala na celé čáře, to je případ Zámečku známého také jako Larischova vila. Foxconn, který Zámeček získal při koupi bývalé Tesly, se ho chtěl zbavit, město, kraj a ani vláda (viz. Bulvár v loňském roce, kde jsme téma důkladně probírali) o něj neměly zájem. Odradila je odhadovaná vysoká cena oprav. „Zhruba před dvěma lety jsem u Zámečku stál s panem Novotným, který je jakýmsi lídrem za záchranu Zámečku, a přemlouval jsem náměstka primátorky Brendla, aby nechali v rámci dohod s Foxconnem převést Zámeček na naši společnost a byl jsem připraven tento problém rozvinout,“ říká šéf Rozvojového fondu Pardubice Martin Charvát. „Jednání kolem Zámečku byla spousta, ale chybělo finální rozhodnutí – pojďme do toho.“ Město argumentovalo extrémně vysokou cenou za opravy zdevastovaného objektu, mluvilo se až o devadesáti milionech korun. „Od samotného počátku jsem říkal, že to tak není. Stačilo vzít pár milionů, sanovat střechu, udělat základní revitalizaci… A myšlenka udělat tam muzeum války a genocidy, ta byla úžasná. Já jsem se toho nebál, nevím, proč do toho město nešlo. Myslím, že bylo zbytečné se toho bát,“ tvrdí Charvát. Sdružení za záchranu Zámečku reprezentované už zmíněným Tomášem Novotným ale bojovalo dál a nakonec se podařilo, že Zámeček získala Československá obec legionářská, která tady vybuduje muzeum odboje a školící a kulturní centrum. Město by prý na tvorbě muzea rádo spolupracovalo a prý může pomoci s čerpáním grantů a dotací…

MOZAIKA

Zdánlivě bezvýznamné se může vedle Gočárových mlýnů, Telegrafie či Zámečku zdát knihkupectví na pardubickém vlakovém nádraží. To tady fungovalo prakticky od postavení nové nádražní haly padesát let, ovšem místo, kde si cestující kupovali po desetiletí knihy se dostalo do ekonomických problémů a skončilo. Jen náhodou tady místo prodejny s literaturou nevzniklo další rychlé občerstvení a tradice pokračuje novým knihkupectvím Mozaika. „Tento prostor svému účelu sloužil dlouhá léta a lidé na knihkupectví byli zvyklí. Považuji proto za velmi dobrý kulturní počin, že knihkupectví tady bylo obnoveno a nelze za to než poděkovat. Jsem moc rád, že i pan architekt Řepa velmi bedlivě v tomto směru střeží odkaz svého otce a ocenil jsem, že i on tento počin uvítal,“ konstatuje historik a patriot Kotyk.

PROČ?

Naše malá exkurze po místech, která zná každý Pardubák, končí. Možná zbývá položit a asi i zodpovědět otázku proč mají tato místa takový osud. Je jasné, že za vším jsou peníze, město musí fungovat – platit osvětlení, hromadnou dopravu, policii, opravu chodníků, svoz odpadků – a na zachraňování zchátralých objektů jen tak z nostalgie destíkami milionů korun moc prostoru v pokladně nemá. „Souhlasil bych s tím, že peněz není nikdy dost, na druhou stranu, vidím-li že se peníze tratí třeba na nesmyslné referendum na zrušení městských obvodů, je to věc jisté koncepce. Jestliže tady něco dlouhodobě chátrá, musím si pokládat otázku, co s tím do budoucna, a to je to, co mi u nás chybí. Příčinu bych viděl v povědomí o historické tradici nebo povědomí o historických souvislostech. To holt někdo má a někdo ho nemá vůbec,“ uzavírá Jiří Kotyk. (red)