vzpomíná vlajkonoš z Grandu Jiří H. Kubík na listopadové události 1989

Je tomu jen pár dnů, co jsme si připomínali 25. výročí Sametové revoluce. V souvislosti s tím Bulvár požádal jednoho ze svědků listopadových událostí, známého vlajkonoše Jiřího H. Kubíka, zda by mohl na celé to dění zavzpomínat. Výsledný rozhovor je nakonec tak obsáhlý, že by se nevešel ani do několika čísel. Rozhodli jsme se proto, že vám ho exkluzivně přineseme zde na našem webu a to ve třech částech. První je právě zde…

Nejprve bych se rád zeptal, kde jste v roce 1989 pracoval, co jste dělal? 

Byl jsem na složitém životním rozcestí. V roce 1989 jsem byl jako mladý kluk řidičem skříňového náklaďáku Avia. Mezitím jsem studoval právo. Neoficiálně. Jinak mi to režim nedovolil. Vedle toho jsem se připravoval na emigraci. Po komunistických perzekucích naší rodiny jsem totiž požádal konzulku na velvyslanectví USA o politický azyl a vystěhování do exilu. Byl mi Státní Bezpečností zabavený pas. Tak jsme na ambasádě řešili, jak mě Američané propašují do Budapešti, kde měli větší šance na můj zvláštní výjezd nebo odlet. Detaily mi neřekli. Dali mi jen hromadu dotazníků.

Tady mi už zase hrozilo zatčení a odvoz do vazby StB nebo do některého z pracovních táborů pro politické vězně. Byl jsem totiž v 80. letech zapojený do ilegálního protikomunistického odporu a dokumentoval jsem pro demokratické zpravodajské služby ze západní Evropy zločiny československého režimu. Zapisoval jsem také, nahrával a rozšiřoval mezi lidmi zpravodajské vysílání zakázaných rádií. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Radio Londýn, Deutsche Welle. Dodnes mám tyto dobové zápisy. Z nich se lidé mohli dozvědět o tom, jaké náš režim páchá zločiny proti lidskosti. Tyto zprávy byly v ČSSR samozřejmě přísně utajovány. Fotil jsem tajné pracovní tábory pro politické vězně nebo vojenské objekty komunistické armády, která neustále hrozila demokratickým zemím válkou. Ty fotky také ještě mám. V lágrech byli moji přátelé. Političtí vězni Jirka Boháč z Polabin, Míla Švajdler z Trnové, Ivan Dejmal. Umřel mi tam utýraný Pavel Wonka. Všechno mladý lidi.

S těmi válečnými hrozbami jsem nemohl souhlasit, tak jsem proti tomu aspoň něco dělal. Jednak zde už vládli senilní starci od Husáka po Jakeše, kteří uměli akorát harašit zbraněmi, ohrožovat mír v Evropě. A mluvit v médiích nesrozumitelnými socialistickými frázemi. Zcela odtrženi od lidu a od reality. A jednak jsem měl na západě příbuzné a nechtěl jsem, aby na ně jednoho dne začaly padat sovětské atomové rakety z našeho území. Málokdo ví, že podobné rakety byly schovány i tady nedaleko ve Chvaleticích. My jsme byli totalitní diktatura sovětského typu plná lágrů a obehnaná elektrickými ploty. Na západ od nás byly demokratické režimy s volnými hranicemi a se svobodnými volbami, kde se střídaly ve vládách levice, střed i pravice. Takže mi bylo jasné, který systém je nelegitimní a který má být rozbíjen a svržen.

Vím, že v Pardubicích ty skutečné revoluční události vypukly o pár dní později, ale přesto se nejprve zeptám na 17. listopad - pamatujete, co jste v ten pátek dělal? Sledoval jste dění v Praze?

V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl v práci a večer si doma pustil rádio. Nejspíš Svobodná Evropa. Dívat se na Československou televizi a poslouchat pomatené bolševické slátaniny nemělo smysl. Myslím, že právě z rádia jsem zjistil, co se ten večer stalo v Praze na Národní za masakr studentů. Cítil jsem neskutečnou hořkost z toho našeho všehoschopného komunismu. A nenáviděl jsem ho. Asi jako statisíce dalších lidí v ten den. Bylo pro mě překvapením, co všechno se v nehybném bipolárním světě najednou děje. 9.11. padla komunistická Berlínská zeď. 10.11. padl komunistický diktátor Bulharska. 12.11. byla svatořečena Anežka Česká ve Vatikánu za účasti tisíců puštěných Čechů.  16.11. padla diktatura apartheidu v JAR. 17.11. na mezinárodní svátek studentů padá režim i u nás. Studenti předvedli našemu ušlápnutému národu, že mají větší odvahu než celý zbytek národa. Změnili povolené shromáždění k výročí nacistických perzekucí ze 17.11.1939 na nepovolený pochod na Václavák. Koumáci. Požadovali svobodu, svobodné volby, demokracii, lidská práva. Na Národní je Veřejná Bezpečnost a také Státní Bezpečnost v civilu nemilosrdně zmlátila. Jedním z nich byl major StB Zdeněk Šípek, kterého osobně znám. Dostal dva roky. Přes 500 lidí bylo zraněno, mnozí s doživotními následky. Stejný masakr jako na Palachův týden v lednu 1989.  

Nikdo z ilegální opozice (žádná legální nebyla povolena) jsme to asi nečekali. Protirežimní demonstrace Charty 77 a dalších ilegálních hnutí byla naplánována až na 10. prosince. Došlo mi, že nastal okamžik zlomu. A že teď nastane zatýkání opozice a studentů a domovní prohlídky. Anebo se to rozjede do velké vzpoury národa.

Jak to pokračovalo? Co jste dělal v sobotu a v neděli?

Poschovával jsem protistátní materiály a druhý den 18.11. vyrazil s autem mezi lidi. Na skříňové nástavbě auta jsem vytvořil dvoumetrový nápis CH77. Jako zakázaný symbol demokracie a lidských práv, propagovaných v zakázaném opozičním dokumentu Charta 77. ČSSR je ale měla dodržovat, když podepsala Helsinský protokol 1975. S tím jsem jezdil po městě, abych tak nějak probudil další lidi k tomu, že přestáváme mít strach mluvit i o zakázaných věcech. Do té doby se skoro všichni báli vyslovit tyto pojmy. Obvykle následovalo zatčení od Státní Bezpečnosti, výslechy, vyhazov z práce a ze školy, vězení za podpis podobných petic. I tato malá věc tehdy byla trestným činem pobuřování s vězením do dvou let. Rozdával jsem k podpisu zakázané petice Několik vět a Charta 77. V jednosměrce Sladkovská jsem zachytil o korunu stromu, urazil velkou větev a poničil auto. Tady takhle blbě jsem zrovna bourání komunismu nechtěl začít.

Studenti rozjeli okamžitě celostátní, v podstatě odbojovou akci. Rozváželi o víkendu po celé zemi letáky se svědectvím, co s v Praze stalo, videokazety apod. Od nich to vlastně byla nekonečná mnohatisícová řada tehdy trestný činů podle paragrafu 100/3. Právě díky jim se už o víkendu scházeli herci a disidenti (česky odpůrci režimu). A zakládali stávkové výbory a Občanské fórum OF na podporu studentů a vyšetření masakru. V Pardubicích ještě asi ne. Já jsem vyrazil asi v neděli vlakem do Prahy a přidal se k první demonstraci studentů a Pražanů na Václaváku před Muzeem. Ty mladý kluci a holky nezatížený socialistickou morální zkažeností měli můj obrovský obdiv. Byli jen o tři roky mladší. Šlo se na Národní třídu a na Hrad. U Vltavy byl ale průvod Veřejnou Bezpečností zastaven.

Pojďme nyní už k tomu samotnému dění v Pardubicích. Vše začalo v pondělí 20. listopadu - kdy byl sraz před divadlem - Můžete zavzpomínat, jak to probíhalo?

V pondělí po celé zemi ve velkých městech včetně Pardubic vypukly každodenní demonstrace. U divadla jí nejspíš svolali herci a studenti. Těžko si vzpomenout, co se tam přesně mluvilo. Nejspíše se vyhlašovala generální stávka na 27.11., dále požadavky na vyšetření násilí na Národní třídě, požadavky na svobodné volby a návrat pluralitní demokracie. Dále odchod komunistů od moci a propuštění politických vězňů. Shromáždění sledovali tajní agenti z politické policie StB. Tito gauneři sídlili prý v horních oknech Okresního úřadu naproti divadlu a všechno fotili a natáčeli.

Demonstrace studentů, herců, disidentů a tisíců probudivších se občanů trvaly v Pardubicích asi devět dní do 28.11. Pak byly jednou za týden, většinou v úterý. Nic nebylo jisté, nic nebylo předem dáno. Každý den před divadlem tisíce lidí. Projevy byly po 40 letech už zase srozumitelným jazykem. Nikoli polodebilními frázemi a floskulemi rudých dědků. Konkretizoval se politický program OF, oznamovaly se výsledky pražských jednání OF s vládou. Každý pád nějakého komunistického papaláše se nadšeně oslavoval. Na konci se obvykle zpívala státní hymna. Každý den jsme my všichni do akce zapojení vyráběli doma množství letáků a plakátů. A pak je vylepovali na Grandu a na obchodech na třídě Míru i jinde.

Ve Smilově ulici ve výloze obchodu Supraphon u pana Jiřího Razskazova běželo video z masakru Národní třídy. U divadla moderoval akce herec Vladimír Čech a byl skvělý. Paradox, když komunisté zjistili, že jde o nenásilný převrat k demokracii, nikoli fašistický puč, jak tvrdili, mnoho z nich zahodilo průkazy KSČ a přidali se k převratu také. Ostatně většina z nich svým idejím nevěřila a byla ve straně jen z existenčního nátlaku. Mnozí byli ale kariéristé, kteří poté zaplavili všechny politické strany a s novou značkou šli opět k moci. I do parlamentu a vlády. Ekonomickou moc uchvátili dokonale. Holt měli správné informace a přátele. A mizerný charakter. Do hrobu si paláce stejně nevezmou.

21. listopadu se pak uskutečnil velký průvod studentů přes město…

Ano. Od studentů jsme dostali na kabát připnutou oficiálně nepovolenou trikoloru. Ale mě se zdála strašně malinká. Jako viditelný projev občanského postoje mi moc nepřipadala. Řekl jsem si, když trikolóra na protest proti režimu, tak pořádná. Zajel jsem za mojí známou paní Svobodovou ve vazárně věnců u krematoria, jestli by nepřispěla do revoluce a nepropašovala tu velkou trikoloru na státní pohřby. Propašovala. Dvě. A natiskla na ně zlatý nápis nepovoleného hnutí ČS DI (Demokratická Iniciativa). Když funus komunismu, tak se vším všudy. No to byl nečekaný luxus. Z obrovské trikolory jsem vytvořil šerpu kolem celého těla. Druhou jsem dal myslím bratrovi. 

V úterý 21.11. odpoledne se demonstrace studentů rozhodla projít celým městem. Tak jsem se s nimi spojil a udělal jim v čele vlajkonoše, aby vzadu viděli kde je začátek. Přišli jsme před bolševický palác OV KSČ, dnešní Dům hudby. Chtěli jsme někteří vyhnat okresní komunisty. Oni se však před námi rozprchli jako krysy z potápějící se lodi. Nechali tam jen vyděšeného vrátného. Skandovalo se něco jako komouši, vylezte! Rudý palác jsme ale neobsadili, což byla chyba. Příště to určitě uděláme. Mohli jsme dát nápovědu Praze, která si nechala utéct zabavení tajných archívů. Mnoho jich pak bylo odvezeno a spáleno. Našlo se pak i pár slušný komunistů, kteří nám sami dali plno materiálů. Byli tou svojí partají a skoro povinným členstvím léta poníženi jako vazalové. Tak si konečně narovnali křivou páteř a vyřídili si s ní účty.