řekl Bulváru Michal David v rozhovoru o jeho letošních výročích

Můžete si myslet, že je to hudební kýčař a jeho muzika jsou odrhovačky. Ale generace dnešních čtyřicátníků s ním prožívala svůj discopříběh, sbírala céčka a pila colu. A když má dnes koncert, doslova zbourá sál – pod pódiem paří puberťáci i šedesátníci a fanoušci zpívají písničky společně s ním. Michal David letos oslaví pětapadesátiny, ke kterým si nadělí velký koncert v pražské O2 Aréně a menší turné, při němž přijede 1. prosince i do Pardubic.

Letošní rok je pro tebe ve znamení pětek. V polovině roku oslavíš pětapadesátý narozeniny, navíc tvoje první sólové album vyšlo v roce 1980, takže před pětatřiceti lety. Máš tedy půlkulatiny jak životní tak profesní, to už si zaslouží nějakou oslavu, ne?

No, vzhledem k tomu, že jsem začínal v patnácti letech, tak kromě těch zmíněných výročí slavím i čtyřicet let v showbyznysu, což je teda neuvěřitelný. Ale je to tím, že jsem začínal tak brzy. Nevím, jestli si to zaslouží nějakou velkou oslavu, ale počítám s tím, že 19. června bude v O2 Aréně dobrej koncert, pozval jsem si na to DJ BoBa, kterej tam bude mít jako host čtyřicetiminutový vystoupení. Mám ho rád už leta a když jsem na padesátinách měl svoje kolegy z našeho showbyznysu, říkal jsem si, že bych to letos udělal zase nějak jinak. DJ BoBo mi připadl jednak přijatelnej cenově, i když je to taky drahý, a jednak že to tak trochu patří k tý mojí muzice. On to má taky hodně postavený na discu, takže v tom vystoupení budou ty jeho hlavní pecky jako Everybody, Celebration.

Ale není to jenom o tý O2 Aréně, koncem listopadu a začátkem prosince pak udělám ještě jedno menší tour a Pardubice nebudou chybět.

Ten koncert bude pro tebe dárek nebo se obdaruješ jinak?

Dárek pro mě bude, když ten koncert bude plnej a když bude narvaná aréna. To je pro mě dárek, ale jinak je to pro mě strašně práce. Už teď na tom dva měsíce děláme, není to jenom o tom, že ta práce s DJ BoBem není úplně jednoduchá a musíme se zabývat letenkama, ubytováním, technickým vybavením, což je nutný všechno zaplatit a stojí to velký peníze.

Srovnej to sám se sebou, když teď jsi vlastně i promotér, jak se to liší v požadavcích a podobně?

On stojí pochopitelně daleko víc než já, jeho normální cena je sedmdesát tisíc eur, ale já to mám od něj za čtyřicet. Připočítej k tomu letenky, připočítej k tomu ubytování, servis, všechny věci okolo, bodyguardy, limuzíny, takže to jeho vystoupení vychází na nějakých padesát tisíc eur. Takže musíš sehnat sponzory, investory, lidi, který pomůžou, uměj to dobře prodat. Není to úplně legrace a abychom byli na svejch, musíme mít tu halu plnou. Teď je to tak, že máme prodaných nějakých osm a půl tisíc vstupenek, což je docela super. Potřebuju prodat ještě tři čtyři tisíce, což by do června snad mělo dopadnout.

Mluvili jsme o pětatřiceti čtyřiceti letech, což je docela dlouhá doba. Baví tě to ještě? Nemyslím jenom koncerty, to je asi šlehačka na dortu, ale třeba harcování po světě, žvanění s regionálníma pisálkama, spaní po hotelích, dlouhý cesty… Sice máš cirkusácký geny, ale i tak.

To k tomu všechno patří. My jsme s manželkou třicet let a ona hrála tenis a ty tenisti to mají skoro stejný jako my. Teď jsem letěl ze Seychel a v Dubaji jsme se potkali s Lukášem Rosolem, seděli jsme spolu v letadle a povídali si. Ten Luki tam dohrál třetí kolo a letěl zpátky, v podstatě je to stejný. Ale když tě to baví a máš tu práci rád, tak všechny ty věci kolem oželíš.

Jsou taky lidi, kolegové, který odzpívaj a odjedou. Já kam přijedu, tak jak jsi viděl, většinu lidí znám, protože už to jezdím takový léta. Takže si s nima musím popovídat, dát si s nima panáka, udělat nějaký fotky. Čili nestrávím na akci hodinu, ale třeba tři, hodinu jedu sem, hodinu domů, rázem jsi na šesti sedmi hodinách práce.

No a když máš někam jet, tak se na to těšíš nebo se třeba oblékáš a říkáš si, sakra, dneska Pardubice, už abych byl doma?

Ne, to ne, jsem vděčnej za tu práci a těším se na ní. Poznám nový lidi, navíc na takových akcích jako dneska (ples silničářů – poz. red.) mám možnost ukázat takový zkrácený představení na half-playback, zpívám vždycky živě, a říct jim, že když přijdou na koncert, uvidí daleko víc, s kapelou, celý živý a pak když přijedu za půl roku, řeknou si, hele, půjdeme se podívat.

Bylo určitý období, kdy Michal David v kurzu nebyl, tys to sám v osmaosmdesátým trochu vypustil, do toho přišla doba, kdy se nehráli muzikanti, kteří frčeli za bolševika, všichni jsme poslouchali cizí muziku. Jak tohle období pro tebe bylo složitý a jak jsi prožíval návrat?

V tom osmaosmdesátým jsem si založil vlastní nahrávací studio a už jsem se snažil etablovat doma, začal jsem dělat autořinu, psal jsem hodně muziky, pronajímal jsem svoje studio a dělal jsem si tam svoje projekty. Hodně jsem se zadlužil, to studio bylo o dvou milionech, což tehdy bylo hodně peněz, byl jsem první úvěrář, když mi Československá obchodní banka půjčila milion, kterej jsem si odnesl v kufru za čtyřiadvacetiprocentní úrok. Takže, co jsem vydělal, to jsem dal na splátky a úroky a bylo to pro mě dost drsný období. Postupně mi ten úrok naštěstí snižovali a skončil jsem na šesti procentech a nakonec jsem to doplatil. V nějakým dvaadevadesátým roce jsem byl čistej, měl jsem svoje studio. Následující tři roky byly takový pohodovější, kdy studio bylo zaplacený a točili u mě desky různý lidi, Vilda Čok, Michael Kocáb, undergroudi, bigbeat, točila u mě výborná irská kapela Winter Rain, která se pak bohužel rozpadla, a to pro mě byla výborná zkušenost. Pak v pětadevadesátým začaly diskotéky hrát moje věci, protože nastala konjunktura českých písniček. Lidi si o mě začali říkat, dýdžejové mě začali zvát a hlavně majitelé diskoték. To jsem jezdil v podstatě za minimum a za srandovní peníze, kdy jsem si znova začal dělat jméno. V šestadevadesátým jsme vydali první dvacítku největších hitů, který se prodalo dvě stě tisíc, pak dvojku, rozjely se vystoupení a koncerty a od té doby to jede v podstatě naplno. Největší boom jsem měl asi v tom roce 2010 v O2 Aréně, kdy to byla taková třešnička na dortu, když jsem tu arénu vyprodal. Moc takových nás není.

Začali jsme pětapadesátinama. Připadáš si na tenhle věk? Na muzice to není vidět, na vystoupeních to není vidět a chlapi jsou do smrti klukama, ale v občance to datum prostě je.

Já to ale nevnímám. Žiju přítomností, nežiju ani minulostí ani budoucností, beru to tak, jak to je. Samozřejmě, že mám daný nějaký věci dopředu, plánuju tak půl roku dopředu, ale znáš to, rok uteče jako nic. Je to šílený, jak ten čas utíká. Ale žiju přítomností. Určitě si neříkám, co budu dělat za deset let, za patnáct let, nechávám to bejt, vždyť nikdo nevíme, co bude, podívej se po světě, vždyť je to blázinec. Že bych měl pětapadesát a řešil, jestli je to moc nebo málo, to ne. Cítím se dobře, je mi fajn, žádný nemoce se mě nedotýkaj, jsem mezi mladejma lidma a cítím se mladě.