Tam, kde teď bydlím, jsem se nastěhoval před nějakými jedenácti lety. Nejprve do pronájmu, pak jsem byt koupil. No, koupil… Vlastně ho koupila banka, které budu platit až do doby, než mojí hlavní stravou bude pribiňáček.

Ale to není podstatné. Nastěhoval jsem se tam proto, že jsem relativně blízko centra, přitom obklopen zelení. Na rozdíl od panelákového sídliště, kde jsem vyrůstal a při pohledu z okna jsem koukal na kriminál a pod nosem měl benzínku, mám tady výhled z jedné strany do parku, z druhé na rodinné domky. A i když se na nějakých pětašedesáti metrech mačká pět lidí, pes a v kleci andulka, je to paráda.

V zimě koukám „face to face“ na břízu, z níž sýkorky startují ke vzdušným útokům na krmítko na balkóně, v létě se dívám, jak si ve větvích ptáci staví hnízda. Ráno v kuchyni mi zase přírodní kino nabízí jehličnany, na nichž se prohání buď veverky nebo straky.

Nechápu, jak se tohle někomu může nelíbit. Ale je to tak. Podle starosty mu chodí žádosti o pokácení stromů, které tady rostou nějakých padesát let. Důvod? Padá z nich bordel a ten se musí na chodníku zametat. Jeden ze sousedů před lety jeden zdejší strom podťal, další se zlomil při lednové vichřici. Oba mi celkem chybí.

I tyhle stromy byly kouskem přírody, která nám jinak ve městě tak zoufale chybí. Doufám, že až vyrostu a budu velký, nebudu mít touhu bydlet někde, kde mi přírodu nahradí na zeleno natřený beton.

milos.spacil@ev.cz