Máte někdy déjà vu? Třeba když se koukáte na film a připadá vám, že už jste ho jednou viděli, přestože je to nesmysl, protože to je premiéra? Nebo když poprvé přijedete na úplně neznámé místo a přesto vám připadá povědomé? Vy přitom víte, že je to pitomost, protože jste tam skutečně nikdy nebyli…

Kdyby byl běžný věk člověka třeba sto nebo sto padesát let, myslím, že by teď déjà vu měla spousta Evropanů. Říkali by si: „sakra, vždyť tohle už tady jednou bylo. Zvláštní chlápek, co žvaní něco o pošlapávaných právech svého národa, chrastí zbraněmi, provádí anšlus cizích území a skoro nikdo se mu nepostaví…“

A pátrali by v paměti, jak to vlastně bylo a vzpomněli by si, že ten chlápek tak dlouho beztrestně zabíral cizí území, tak dlouho provokoval, až z toho byla válka. Velká válka. A spousty mrtvých, raněných, lidí bez domova, měst bez domů, rozbité památky, roztrhané rodiny, děti bez rodičů, rodiče bez dětí.

Nejsem si jistý, zda by si řekli to samé, co si říkáme my při tom našem běžném déjà vu – to je přece blbost, vypadá to povědomě, ale ne, tady jsem nikdy nebyl, tohle jsem nikdy neviděl. Už dávno by si asi řekli, pozor, zase se v nějaké velké zemi, která má velkou moc, dostal na trůn člověk, který chce moc ještě větší, zase se dostal k moci člověk, který zblbnul imperátorstvím.

A asi by volali po tom, abychom my v okolních zemích tentokrát nezaspali a pokusili se toho člověka zastavit včas. Abychom včas tvrdě, nekompromisně a důrazně řekli dost, tohle trpět nebudeme. Neustoupíme, protože historie nás naučila, že ustupování není řešení.

milos.spacil@ev.cz