Deník stopaře Vojty Marka sledujte na facebooku Bulváru. Zážitky z cest vám také přinese  srpnové tištěné vydání našeho společenského magazínu. Štastnou cestu!

STOPAŘ VOJTA

Ahoj, jmenuji se Vojta Marek a jsem stopař. Tak bych se pravděpodobně charakterizoval na další dva měsíce. Zhruba v únoru tohoto roku jsem si začal dělat srandu, že bych mohl dojet do Číny stopem. Stopuju rád a v Číně jsem ještě nebyl, takové bylo moje přemýšlení...

KUDY Z NUDY :-)

Ze srandy se však stal postupně plán. Trošku se však původní cíl změnil. Nakonec jedu pouze na hranice Kazachstánu s Čínou, kde si doufám udělám menší zajíždku do Kyrgyzstánu. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si říkal, kde by to mohlo být zajímavé... Zvítězila tedy ,,jižní varianta''. Vezmu to teda přes Maďary a Chorvaty do Bosny, to bude brnkačka. Pak do Makedonie, Řecka a přes Turky do Gruzie, mrknu asi i do Arménie na skok. Pak zas zpátky a fofrem do Ruska, kde přes Saratov pojedu do Kazachu. Projet tuhle zemí bude asi na dlouho, ale ono to nějak půjde. Horší to bude s jazyky a místními zvyky. Balkánu se nebojím, umím pár vět srbsky. Horší to bude od Turecka dál. Turecky ani rusky neumím. Azbuku se naučím po cestě. V použití angličtiny ani nedoufám. Mamce ani přítelkyni se to moc nepozdáva. Ale víza už jsou v pase, tak je přece nenechám propadnout.

Z BRNA DO TATABÁNYE

V pátek třetího července si balím krosnu. Váží asi třicet kilo. A to jsem všechno osekal až na kost. Jídlo mám tak na pět dní, vodu na den. Můj stop začíná v Brně. Tam žijí hodný lidí, tam mě určitě někdo vezme. Čekal jsem relativně chvilku. Asi po dvaceti minutách zastavuje moravský pár. Velmi milí lidé. Říkám jim o svém plánu. Žena si dělá srandu, že manžel by nejradši vysadil místo mě ji a jel se mnou. Další řidič je Slovák, hází mě jen pár kilometrů, ale stejně jsem rád. Stání u silnice ve vedru, s krosnou na zádech a na slunci, to není moje nejoblíbenější činnost.

Nejdál, až před Budapešť se dostávám s jedním Rumunem, co pracuje v Německu. Za rodinou jezdí jednou za čtvrt roku. Tomu říkám láska. Auto dost silně skuhrá, jak ho žene 150. Já nevidět svou holku tři měsíce, tak taky spěchám. Vysadil mě na pumpě u Tatabánye.

SMĚR BĚLEHRAD

Vyšel jsem po vyšlapané cestičce na kopeček za pumpu. Očividně sem lidí dříve chodili na velkou a taky za láskou, podle pohozených odpadků. V rychlosti stavím stan, hlavně, ať mě nikdo nevidí. O publicitu nemám zájem. Ráno se budím v devět, dřív to stejně nemá smysl. Ani nesnídam, balím stan a jdu na pumpu na stop. Po chvíli mi někdo nabízí svezení do Budapešti. Tam já ale nechci. Stopuju dál. Zastavuje auto a řidič mi podává deset euro. Asi si myslí, že mě okradli nebo vypadám fakt zoufale. Musím se nad svým vzhledem asi víc zamyslet. Konečně po několika hodinách čekání zastavuje srbský řidič. Jede ale do Szegedu. Původně jsem Bělehrad v plánu neměl, ale co. Je to nádherný město, tak se aspoň stavím za kamarády.

ČESTNÝ SRB VOJTA

Zážitek s tímhle šoférem je opravdu nevšední. Celou jízdu pije pivo. Asi za půl hodiny stavíme na benzínce. Posílá mě pro další rundu, kupuji pivo jemu i sobě. Stejně nemá smysl vzdorovat. Navíc, jak říká, je teplo. A to pití piva za volantem ospravedlňuje. Cesta ubíhá krásně, zvlášť když zpíváme srbské písničky a pijem do toho pivo. Cestou mě prohlašuje za čestného Srba. Tak přeci jen se těch pár srbských slovíček, co znám, hodí. Před hranicí zastavuje a řidič se ptá: znáš vozit? Nebo něco takového. Otázku nechápu tak říkám, že ano. Srb vystoupuje, nechává kličky v zapalování a jde k druhému autu. Po cestě mi oznamuje, že pojedu za ním. To, že nemám řidičak, ale naopak mám v sobě pivo ho nezajímá. Naštěstí vše dobře dopadá a já musim jen přejet na benzínu na druhé straně dálnice. Tam za ním přijíždí kamarád a společně mě odváží na hranice. Ty přicházím pěšky, policisti se pobavene ptají, kam jdu. Tak říkám, že do Kazachstánu. Oni se smějí a pouštějí mě dál.

Vojta Marek