Kdo zavítal na letošní Pardubickou Juniorku, tak ho možná přehlédnul. Přestože někdejší pátý tenista světa měří přes metr devadesát, skromným a nenápadným vystupováním vážně hrozí, že vám zapadne v davu. Jiří Novák, který v březnu oslavil čtyřicítku, se na Pardubické juniorce v pozici trenéra prostějovských nadějí objevil vůbec poprvé. Po semifinále, které pro líheň tenisových talentů z Prostějova nemohlo dopadnout lépe (naděje týmu TK Agrofert Prostějov Daniel Orlita i Vít Kopřiva postoupili do finále) se někdejší český daviscupový reprezentant rozpovídal o náročném přechodu z juniorské kategorie k dospělým. „Vzpomínky na Juniorku mám jen krásné,“ řekl Bulváru vítěz sedmi turnajů okruhu ATP.

Jak jste spokojený s výsledky svých svěřenců na letošní Juniorce?

Spokojený být musím. Popravdě jsem ani nepředpokládal, že bude prostějovské finále. Já si na to nehraju, jestli je někdo z Prostějova nebo z Prahy, je mi to jedno. Beru to jako ocenění naší práce, že jsme jim pomohli. Kluci zatím hrají výborný tenis. Z Prostějova tu startovalo víc hráčů a finále Kopřiva – Orlita je pro nás příjemné překvapení.

Viděl jste letos na Juniorce někoho, kdo by mohl mít potenciál na prodrání se do světové špičky?

To je strašně těžké. Ti kluci jsou ještě natolik mladí, že musí tenisu obětovat ještě minimálně několik let tvrdé a poctivé práce. Mají de facto všichni stejnou rozjezdovou dráhu. Někdo tenisově dospívá ve dvaceti, někdo v pětadvaceti. U sedmnáctiletého kluka je strašně těžké to rozpoznat. Nyní nabírají své první zkušenosti. Když to vztáhnu k sobě. Kdo by to tenkrát řekl o mě? V 93 jsem tu byl ve finále a za dva roky jsem byl ve světové stovce a hrál na US Open a nakonec jsem se dostal až na páté místo na světě. U těchto chlapců je to stejné. Původně byli favorité úplně jiní, než ti co se letos dostali do finále. Za dva nebo za tři roky budu schopen lépe zodpovědět tuto otázku. Nejdřív se musí otrkat na mužských turnajích. Šanci mají určitě všichni.

Co všechno dnes musí mladý tenista mít, aby zvládnul přechod mezi dospělé?

Je to pořád stejné, jako před dvaceti třiceti lety, kdy jsem přecházel já. Nejtěžší přechod je určitě mezi muže. Najednou proti nim hrají tenisti o pět a více let starší, zkušenější a vyhranější. Je to nová životní etapa v životě hráče. Pak už to je pouze na něm, jak se s tím vyrovná, jestli ano, nebo ho to semele. Potřeba je úplně všechno, vždyť to jsou vlastně stále děti. Mají 17-18 let, pořád jsou v určitém vývinu. Musí si vše sednout. Zdraví, štěstí, herní kvalita – ta poroste jen, když bude pravidelně hrát s lepšími a zkušenějšími soupeři, musí mít skvělou fyzičku, vydržet hrát tři i více hodin denně. Těch aspektů je příliš mnoho a musí se sejít. A i když si to všechno u hráče sedne, tak to podobně může mít dalších třicet hráčů a z nich to dokáže jenom jeden. Psychika, kondice, herní vyzrálost, herní strategie, všechny mají důležitou roli.

Není pro vás někdy frustrující pozice trenéra? Když například něco na tréninku hráč zvládá, ale do zápasu to nepřenese, nemáte někdy chuť skočit na kurt a domluvit mu?

Nepociťuji to tak. Mám výhodu v tom, že jsem si to sám zkusil. Taky když mi něco trenér řekl, tak to nešlo hned. Když jsem s panem Kukalem, pod jehož vedením jsem hrál svůj nejlepší tenis, něco změnil na své hře, tak to kolikrát půl roku nefungovalo. Ale cítil jsem tenkrát, že hraju lépe, útočněji a aktivněji. A přitom jsem na turnajích prohrával v prvním kole. To nelze, něco si říct a hned příští týden nebo měsíc čekat, že to bude hráč umět. Sám si musí vyzkoušet, co mu funguje a musí tomu především věřit on sám. Musí to projít vývojem. Takže nemám takové nutkání, ba naopak jsem velmi tolerantní kouč. Vím, že se musí hodně pracovat, bez toho to nejde. Určitě bych nikdy neřval na svěřence, že poslal forhend do sítě nebo zahrál kratší balon, když měl hrát delší. Znám, že v podobných situacích do toho vstupuje psychika. Jinak se hraje úder za stavu 5:0 a jinak do toho balonu třísknete, když je to 5:5 a 30:30 v závěrečném setu. Tam si musíte dát pozor na chybu a hrát na jistotu. Není to vůbec jednoduché. (úsměv)

A co vaše osobní vzpomínky na Juniorku?

Jenom krásné, i když jsem ji nikdy nevyhrál. Byl jsem šťastný, že jsem se dostal aspoň do finále (v roce 1993 prohrál Jiří Novák finále s Tomášem Zíbem – poz. red.). Tenkrát tu nedávali tak hodnotné ceny, jako dnes. Ale já dostal tehdy možná ještě cennější odměnu, protože jsem obdržel divokou kartu na pražský chalenger. Tam už jsem měl i za pouhý nástup nějaké peníze, měl jsem možnost hrát hlavní soutěž, kam bych se jinak nedostal. A navíc se mi podařilo ten chalenger vyhrát. Takže jsem neskutečně zúročil tu vyhranou divokou kartu a posunul se na žebříčku z páté stovky do druhé. Juniorka hrála velmi důležitou roli v mé kariéře. I když jsem byl nejdříve zklamaný, protože mě porazil soupeř, se kterým jsem předtím neprohrával. Ale to je tenis. Když pracují nervy, člověk kolikrát nepředvede ani zlomek toho, co umí.

Český tenis prožívá vzestup. V poslední době především ten ženský, Kvitová, Šafářová a Plíšková se prodraly do elitní světové desítky. Čím to, že se po hubenějším období opět českému ženskému tenisu daří? 

To nevím. Na něco takového není patent. Nemůžeme mít cíl, že automaticky budeme mít dvě tři holky v desítce. Když dám příklad od mužů. Koho nyní mají Američané nebo Němci v první desítce? Němci měli dříve Beckera, Američani měli McEnronea nebo Connorse, později Samprase a Agassiho. A nyní? John Isner nebo Philipp Kohlschreiber, jejich současné jedničky, se takovým velikánům nemohou rovnat ani zdaleka. Je asi víceméně náhoda, že se nyní u nás urodilo tolik elitních hráček. Myslím si ale, že máme výhodu v tom, že jsme malá zem a lidé se snadno mohou ztotožnit se svými idoly. Pro mě byl idol Ivan Lendl. Nerad bych, aby to vyznělo jako vychloubání, ale pro kluky, co začínali před 10 – 15 roky a teď dorůstají, jsem to byl já. V současnosti je super, že máme Kvitovou, Berdycha. Malé děti, které teď začínají, už si mě nemohou pamatovat, ale je ano. A třeba právě díky těmto idolům nakonec u tenisu zůstanou a někam to dotáhnou. Vždycky jsme v Čechách měli tradici a dobrou školu. I díky tomu máme pořád tak úspěšné tenisty. Dobře tu podle mě funguje především práce s mládeží. Vždyť nyní máme mistra Evropy do šestnácti let, Patrika Rikla, obrovský talent. Dokonce máme i první juniorku světa Markétu Vondroušovou, té je nyní 16 let. Proto jsem optimistický, když hledím do budoucnosti. Uvidíme, jestli se třeba za čtyři pět let vyklube i někdo z letošní Juniorky.    

Lukáš Zitka