Kin-ball se řadí mezi velmi mladé sporty. Vzniknul v Kanadě v roce 1986 proto, aby děti měly více pohybu. Sport vymyslel profesor Mario Demers. V kin-ballu proti sobě hrají současně tři barevně odlišené týmy. Každý z týmů má v poli čtyři hráče. Míč má průměr 122 cm a je odehráván s hláškou, na který tým míří. Jeho hráči musejí míč chytit. Pokud jim míč spadne na zem, znamená to bod pro zbylá dvě družstva. Průkopníky tohoto sportu v Česku jsou manželé Paurovi. Sport pro Čechy objevili před více než pěti lety a založili i Český svaz kin-ballu. Společně jezdí po školách celé republiky, kin-ball předvádí a učí hrát. Jejich snaha přinesla ovoce, když se česká reprezentace vedená Paurovými na konci srpna stala první zemí, která porazila v soutěžním zápase Kanadu.  „Nakonec jsme brali bronzové medaile. Byla to krásná odměna za všechen volný čas, který jsme propagaci kin-ballu věnovali,“ zavzpomínala pro Bulvár Alice Paurová.

Jak je kin-ball finančně náročný?

Speciální míč na kin-ball stojí sedm a půl tisíce. Ale kromě něj už de facto pro hru víc nepotřebujete, takže i když se kin-ball jeví na první pohled jako drahý sport, ve výsledku to není úplně pravda. Když to srovnáte s floorballem, basketem nebo volejbalem, tak k nim potřebujete mnohem více pomůcek. A když chcete vybavit celý tým, vyjde vás to na více peněz. Na kin-ball stačí jenom najít vhodnou plochu, pár kamarádů a už jen nafouknout balon a můžete začít.

Kolik je v současnosti klubů hrajících kin-Ball v České republice?

Šest, hrají ho v Pardubicích (tam vzniknul první v republice), Praze, Hradci Králové, Liberci, Brně a Moravské Třebové. Všichni ho hrají rekreačně, pro zábavu. Z těchto šesti týmů jsem pak vybírala pro srpnový Světový pohár v Madridu, odkud se nám podařilo přivézt dvě bronzové medaile. Jednu získal národní tým mužů a druhou kin-ball Pardubice na Světovém šampionátu klubů, který se uskutečnil společně s Pohárem.  Letos začne první ročník společné ligy. Připojilo se k nám i Slovensko a Rakousko. Soutěž jsme nazvali Středoevropská liga a složená bude z pěti českých a dvou slovenských a rakouských klubů. První turnaj bude 18. října v Pardubicích. Jinak na Pardubické univerzitě a v Brně na VUT je dokonce kin-ball již zařazen ve výukových programech.

Co všechno by měl kin-ballista umět?

Na kin-ballu je výborné, že nezáleží na stavbě těla. Důležité jsou rychlé starty a prostorová orientace. Kanaďani vypadají jak dřevorubci, velcí urostlí chlapi, hrají silou. Japonci jsou proti nim drobouncí, přitom proti nim nezaostávají. Každá země hraje svým specifickým stylem.

Čím byla madridská výhra nad Kanadou tak výjimečná?

Je potřeba vědět, že Kanada je v kin-ballu obrovskou doménou. Ještě se nestalo, od samého založení kin-ballu, že by jejich reprezentace odjížděla ze Světového poháru s jinou než zlatou medailí. Nikdy dokonce na světové scéně neprohráli žádný zápas. V zemích jako Francie a Belgie se hraje kin-ball přes patnáct let, jsou oproti nám kin-ballově vyspělejší, přitom nikdy Kanaďany neporazily. Na Světovém poháru jsme hráli podruhé, poprvé před dvěma lety v Lutychu jsme skončili osmí. Tehdejší tým hrál spolu asi čtyři měsíce, byl složený narychlo. Tenkrát za mnou chodili trenéři ostatních zemí a gratulovali nám, že prý nečekali, že budeme hrát takhle výborně, že za dva roky budeme vysoko. A měli pravdu. (usmívá se)

A jak se tedy slavná výhra nad světovou kin-ballovou velmocí rodila?

Kin-ball se hraje na tři vítězné periody. Každá perioda se hraje do 13 bodů. V základní skupině jsme potkali Kanadu a Jižní Koreu. Kanada nás ve skupině smetla 3:0 na periody. Nakonec jsme ale dokázali postoupit do semifinále, protože jsme Koreu porazili. V semifinále jsme znovu narazili na Kanadu a Slovensko. Kanada nás nejspíš podcenila, naši kluci do toho šli s tím, že se od nich nic neočekává. Kanaďani začali dělat chyby a prohráli první periodu, což se v historii Světového poháru stalo vůbec poprvé! To je nejspíš rozhodilo. Pak to bylo vyrovnané a za stavu 2:2 na periody, dvě vyhrané jsme měli my a dvě měla Kanada. A v poslední periodě Kanada udělala chybu, špatně zahlásila. A začaly jim téct nervy. V kin-ballu se dbá na slušné chování, na rozhodčího nesmíte křičet, ani hráči mezi sebou na sebe nesmí mluvit sprostě. Trenér Kanady v rozhodujícím momentu začal řvát na rozhodčího. Ten za ním přišel a nejdřív mu jen ukazoval, ať se zklidní, ale nepomohlo to, takže rozhodčí ukázal hrubé porušení chování vůči rozhodčímu a tím pádem pro Kanaďany turnaj skončil. Našim potom zbývalo jen porazit Slovensko a získat tak třetí vítěznou periodu a šli do finále, kde skončili třetí. Mistry světa se stali Japonci a na druhém místě skončila Francie. Kanaďani to neunesli a potom se příšerně opili. (smích)

Jako svaz uvažujete o tom, že byste uspořádali mistrovství Evropy příští rok v Pardubicích. Jak se kin-ballu, který nepatří mezi sporty podporované ze státního rozpočtu, shání peníze na takovou akci?

Je to zatím je to spíše na úrovni přátelství, lidé, kteří se okolo kin-ballu motají a mají třeba firmu, tak přispívají. Těch je pár, většinou známí, co to sami hrají. Ale snažíme se, poslední dva roky jsme dostali i dotaci od Pardubického kraje. Hráči jsou kolikrát studenti, chodí třeba na brigády, aby si vůbec mohli dovolit přijet vlakem na trénink. Je to živené hlavně tím nadšením. Minulý rok jsme pořádali mistrovství Evropy v Hradci Králové. Všichni byli nadšení, přijelo asi 350 účastníků. Většině hráčů se v Česku dokonce tak líbilo, že vyslovili přání, zda by se mistrovství mohlo do Čech vrátit. Ale vzhledem k tomu, že za dva roky je mistrovství světa v Tokiu a jednotlivé federace si vše hradí samy, žádné státní dotace, i velké organizace vzkázaly, že nepřijedou a budou šetřit na Tokio. Takže jsme to nakonec udělali jinak a příští rok bude v Pardubicích Světový šampionát klubů, když reprezentace budou šetřit.

Lukáš Zitka