Rugby v Česku získává čím dál větší popularitu. Rozhodující zápasy posledního mistrovství světa sledoval podobný počet diváků jako přenosy z fotbalové Synot ligy. Na světě jsou dva hlavní názory na to, jak rugby hrát. Už od roku 1895 se tento sport dělí na Rugby League a Rugby Union. Hlavní rozdíl v těchto sportech je, že Rugby League se hraje v třinácti hráčích na hřišti, zatímco Rugby Union s patnácti. 

„Rugby v Česku hlavně škodí takové stigma, že je to násilný sport. Proto třeba mnozí rodiče nechtějí své děti na rugby dávat. Já třeba doma rok tajil, že hraju. Ale jak přibývalo modřin, tak se to tajilo hůř a hůř a musel jsem s pravdou ven,“ vzpomínal se smíchem pro Bulvár rugbysta týmu Czech Rabbitohs Darek Blaťák.

Jeden můj známý z Anglie mi říkal, že když při ragbyovém zápase neteče krev a není tam několik vyražených zubů, tak to utkání nestálo za nic. Ztotožňuješ se s tímto výrokem?

Samozřejmě, že ke zranění dochází, je to kontaktní sport. Ale to samé hrozí při hokeji nebo házené. Rugby je tvrdý sport, o nárazy tam není nouze, většinou se ale říká, že 95 % zranění si člověk způsobí sám, 4 % způsobí spoluhráč a jen to zbylé procento protihráč. Mluvím z vlastní zkušenosti. Většinou jde třeba člověk špatně do skládky, blbě si zkroutí ruku, přisedne nohu, to jsou takové nejčastější úrazy.

Je hodně těžké při zápase vytěsnit strach ze zranění?

Strach ze zranění je samozřejmě pořád, člověk chce chodit do práce, nemůže si to dovolit. Rugby je amatérský sport, neživí nás. Strach ze zranění není, spíš bych řekl obava. Samozřejmě člověk se musí oťukat.

Nemají rugbysti někdy problém v práci, když chodí tak pomlácení po zápasech?

Záleží, kdo jakou práci dělá. Já sedím většinou v kanceláři za stolem, takže třeba zlomená noha mi až tolik nevadí. Ale kluci, kteří jsou řemeslníci nebo řidiči, těch se to dotkne víc.

Existují tedy dva druhy rugby. Rugby union s patnácti hráči v poli – to bylo teď na mistrovství a Rugby league, což je pro třináct hráčů. Kde jsou hlavní odlišnosti těchto dvou způsobů?

Přirovnal bych to k rozdílu mezi dámou a šachy. Zatímco Rugby union je strategické, pomalé, musíš postupovat asi jako v šachu. Zatímco v Rugby league se pořád na hřišti něco děje, hra má rychlejší spád. V rugby league máš navíc jen šest pokusů na položení bodů, pak odevzdáš míč a bráníš. Zatímco v union hraješ pořád, takzvaně na fáze. Třeba patnáct dvacet fází, dokud neuděláš nějakou technickou chybu.

V Česku teda nejsou žádní profi rugbysté?

Mizivé procento. Promile spíše. Občas se stane, že se někdo dostane do Francie, do Toulonu, tam je známý rugbyový klub. Teď je třeba jeden kluk z Pardubic v Anglii v jednom poloprofesionálním klubu. Občas se někdo mihne v Austrálii, ale jsou to velmi výjimečné případy. To podhoubí zde není takové, nemáme pořádnou mládež. Dělá to u nás jen pár lidí ve svém volném čase.

Jaká je tedy současná situace s ragbyovou mládeží v Česku?

Každý klub se snaží tu mládež mít, těžko ji ale budeme mít na takové úrovni jako Anglie nebo Francie. Dobrou práci s mládeží odvádí třeba i v Srbsku nebo Albánii, ty jsou dnes také ragbyovými velmocemi. Přitom před pěti šesti lety s nimi česká reprezentace hrála vyrovnané zápasy. Vyrovnává se to, dříve bylo rugby doménou čtyř států, to už neplatí. V Česku je nejčastější, že se k tomu kluci dostanou tak zhruba ve dvanácti. Většinou tak, že už ten sport v rodině je. Ale máme třeba spoluhráče, který s rugby začínal v 42 letech. Prý ho už nebavil hrát fotbal.

Před loňskou sezonou jste se spojili s týmem z Chrudimi. Proč?

Pardubice Jets pořád fungují, ale nejvyšší českou soutěž nyní hrajeme pod názvem Czech Rabbitohs společně s Chrudimí. Chrudimský klub totiž dostal perfektní sponzoring, asi před rokem tu byl zástupce South Sydney Rabbitohs, což je jeden z nejlepších týmů v Austrálii, co hraje league. Na původní Rabbitohs udělali dojem a oni jim poskytli dresy a taky jim dali možnost se za nimi přijet podívat na jejich tréninky, zázemí a podobně. Zatím jsme byli dvakrát druzí.

Kolik český rugbyový tým stojí jedna sezona?

Okolo padesáti-sedmdesáti tisíc ročně. Ale peníze od sponzorů se shání velmi těžko.

Ty jsi jednu dobu byl i trenérem rugby, že?

Byl jsem jím jeden rok. Náš zakladatel a trenér Andrew Mullhall se vrátil zpět do Austrálie. Abychom mohli nějak pokračovat, tak jsem se rozhodl, že kluky povedu. Ale po roce jsem to kvůli práci předal kamarádovi a taky mu to jde. Oba máme trenérskou licenci, máme stejné kurzy.

Jaké vlastnosti by měl mít ideální rugbysta?

Nic není ideální, může ho hrát kdokoliv. Ať malý, vysoký, pomalý nebo rychlý. Vždycky si to místo na hřišti najde.

Úspěšné, co se týče sledovanosti, byl už i přenos z Mistrovství světa 2011. Zaznamenali jste po něm nárůst počtu lidí, co chtěli hrát rugby?

Ano, v tom roce jsme dokonce vyhráli mistrovský titul. Hodně nám v tom roce taky pomohli hráči ze zahraničí, skoro všichni rugbysti byli studenti z univerzity. Měli jsme tenkrát čtyři neskutečné kluky z Jižní Afriky. Pak ale postupně naši hráči dostudovali, nebo odešli jinam, vrátili se do Afriky a podobně. Snažili jsme se to nějak udržet při životě, proto jsme se třeba spojili i s tou Chrudimí.

Pardubice prý sehrály velkou roli při vývoji české Rugby League, čím?

Rugby league bylo původně jen v Pardubicích a Berouně. A tím, že za nás hráli studenti univerzity, kteří se pak po studiu vraceli do svých měst, tak vznikaly další kluby. Hradec Králové, Vrchlabí, Havlíčkův Brod, pak i Mikulov – to jsou kluby založené „odchovanci“ Pardubic. Pardubice jsou takovou líhní českého rugby league. Jinak Rugby League se původně hrálo v Austrálii a na severu Anglie, do Česka se dostalo pozdě, až v roce 2006, kdy vzniknul první tým v Berouně. Ten se v současnosti ale taky potýká s problémy, že mají málo hráčů. Rugby Union je ale v Česku asi od druhé světové války. Přinesl ho sem autor Ferdy Mravence Ondřej Sekora.