Udělat rozhovor se světovým jazzovým trumpetistou Laco Déczim není žádná sranda. Teda, sranda to je, dokonce veliká, ovšem není vůbec snadné se k rozhovoru dostat. Laco je sice ochota sama, ale ty okolnosti. Přijdete ve tři odpoledne, když se kapela teprve připravuje. „Já si dem lehnout, přijď pred koncertem,“ říká Laco svojí českoslovenštinou. Před koncertem sedíte v šatně, diktafon v pohotovosti. „Nejak jsem usnul a musím si teď rozhýbat hubu,“ odkládá Laco rozhovor na přestávku, střídavě troubí a pije vodu. O přestávce je u šatny větší fronta než kdysi na favority. Jedni jdou pro podpis, druzí zavzpomínat na staré časy. Úžasný koncert skončil, sedíme v šatně. První dvě otázky a vchází manažer. „Laco, máš tam večeři, pojď je teplá,“ a zase pauza. Je skoro půlnoc když dojí a kapela odchází na hotel. „Tam toho moc nemáš, co?“  dívá se Laco na diktafon v mojí ruce. „Nemám vlastně nic, Laco. Víš co, uděláme ten rozhovor a já tě pak na ten hotel hodím, jo?“ domluveno a můžeme začít.

Nebudu ti pokládat debilní otázku, jestli tě hraní ještě pořád baví, odpověď je vidět na pódiu. Co by mě ale zajímalo, kde na to bereš energii? Tvoji vrstevníci se v parku ohlížejí po babičkách a vzpomínají na pracovní úspěchy a ty jezdíš s klukama od štace ke štaci a prakticky den co den absolvuješ náročný koncerty...

To je od strachu. Když nebudeš hrát, nebudeš mít peníze a zdechneš od hladu, víš. Takže ten strach tě žene. Ale jazz má jednu obrovskou výhodu, a to že odstraňuje cholesterol. Moc peněz za to totiž není, takže tím pádem moc nežereš. A v každém žrádle je cholesterol.

Takže žrádla málo... A nabíjí tě teda energií to, když vylezeš před lidi a začneš hrát?

To jo. Když tě lidi vyhecujou, to je dobrý. Ale my jsme zvyklí na cokoliv, já jsem jednadvacet let hrál v rádiu, tam byli těžký profesionálové. Hraješ ve studiu, tam žádný lidi nejsou. Jenom je tam režisér, kterej ti řekne, stálo to za hovno, natoč to znova. Tam jsou pravdy.

Herci říkají, že si berou energii od publika, máte to i vy muzikanti?

Jasně. I se ti někdy stane, že hraješ a vepředu sedí nasranej chlap a chrápe tam. Tak se na něj furt koukáš a máš z toho srandu.

Takže by ti asi hodně vadilo, kdyby ti někdo znemožnil jezdit a hrát...

Určitě. To už mi moje žena říkala, napůl ze srandy, ježišmarjá, já už tu trumpetu nemůžu ani slyšet, to je strašný. To pozor, ona spí na gauči a já tam troubím! Přitom může jít do pokoje a tam si lehnout, ale usne na gauči a já tam troubím jak hovado. No, už si zvykla. Ale říkal jsem jí, víš co, ty jsi šlápla do hovna, měla sis vzít nějakýho ajzboňáka. Ten by přišel z práce, vytáhnul by z aktovky tu hliníkovou bandasku, tu by si tam leštil a pak by šel chrápat. Zeptal by se tě jak se máš a bylo by po prdeli.