Sám neumím hrát ani na hřeben a když vás pozoruju, tak dumám nad tím, co na tom pódiu prožíváte. Na co tam myslíš, jak to zahrát nebo prostě troubíš a u toho si v hlavě rovnáš, kterou složenku je potřeba zaplatit?

Nejhorší je, když jdeš hrát nějaký sólo a řekneš si, teď to budu hrát trošku jinak. Pak hraješ hrozný kraviny. Prostě, když chceš bejt hrozně chytrej a chceš něco vymyslet, tak ti vylezou hrozné kokotiny. Každá skladba musí být tak ohraná, abys jí měl úplně pod kůží, teprve pak si s tím můžeš trošku pohrát, víš.

Když jsme spolu naposled dělali rozhovor, což bylo před devíti lety, tak jsi měl ženu, kterou jsi označoval jako čínskou megeru, teď se všude chlubíš o třicet let mladší manželkou. Bavili jsme se o tom, jak můžeš utáhnout energeticky celé koncerty a ty si do toho pořídíš mladou ženu...

No, tu utáhnu taky. Teda, aspoň to dělá. Říká mi, že jí utáhnu.

Teda, čekal bych, že se spíš budeš chlubit vnoučatama, ale máš tři syny a ani jeden z tebe ještě dědu neudělal.

No jo, ty parchanti ještě nemaj děcka. Vaicovi bylo teď pade, Čingischánovi je dvacet čtyři a Pištovi je třicet jedna. Ale děti nemají, zatím čekám. Ale je mi to jedno.

Voni se lidi furt bavěj o tom, kolik ti je, jak to je, furt to rozebíraj... Tak co furt? V porodnici tě vytáhnou a už začínáš mudrovat, co budeš dělat za padesát let. Hovno! Bude ti dvacet čtyři a pojede starej frajer, penzista, na kole, utrhne se mu blatník a usekne ti to hlavu... To byl taky jeden takovej debil, co chodil do Amátky v Kraslici, tam měli dílnu, bylo mu devatenáct, hrál na saxofon a furt žvanil o tom, aby měl dobrou penzi. Furt mluvil o penzi. Bylo mu dvacet, srazilo ho auto a byl plomboš.

Ale ty už musíš mít penzi, ne? Jak si furt brblal o existenční nutnosti hrát...

Zas až tak chudej nejsem, nikdy jsem nebyl chudej. Za komunismu jsem hrál v TOČRu, tam jsme vydělávali slušný peníze, ale to jsme samozřejmě prochlastali a projebali, nešetřilo se nic.

Tys byl vlastně na Slovensku, v Čechách, v Německu, Americe, teď střídavě pendluješ mezi Amerikou a Evropou. Který období bylo pro tebe nejlepší?

Amerika je dobrá škola, ale já měl nejlepší školu tady, právě v TOČRu. Tam jsem přišel jako bažant a tam byli starý profíci, byl to big band osmnácti lidí a co člověk, to úžasnej muzikant. Pak byl Berlín, kde byl Carmell Jones, to byla pro mě taky obrovská škola. To byl fantastickej trumpetista, černej z Kansas City. No a pak jsem se hodně naučil taky v Americe, kde na krátkých vlnách vysílalo rádio a Willis Conover tam každý den pouštěl jazz. Tam jsem slyšel ty nejlepší hráče, protože Willis tomu rozumněl a pouštěl to nejlepší. Vůbec tam nebyly všelijaké ty bláboly, německý free jazzy a takové sračky, tos tam nikdy neslyšel.

Sám ses učil od legend, vracíš to teď zase těm mladým? Měls tady jako předkapelu hradecký Online session, kterým jsi hrál i na desce, snažíš se teda pomáhat i nový muzikatnský generaci?

Jasně. Oni tyhle kluci hrajou dobře, znám je už dlouho. Dokonce ten jejich bubeník, to je syn mého kamaráda, to je hotovej muzikant, úžasnej bubeník. Je skromnej, správnej, jak má bejt.

Jsou dneska vůbec děti, které chtějí hrát? Nechci říct, že ty sis jako kluk hrál jenom s dřevěnejma polínkama, ale současnou generaci rozptylujou počítače, facebook...

Já když jsem byl děcko, tak jsem si ani moc nehrál, my jsme si furt kopali bunkry, pak jsme taky kradli, protože jsme bydleli v Bratislavě u vinohradu, takže jsme chodili krást hrozny. A taky jsem chodil hrát hokej za Slovan. My jsme zažívali věci, kamaráde. Když jsme kradli ty hrozny, to vidím jak dneska tu scénu. Tam byl můj životní kamarád, Růžička se jmenoval, taky hrál hokej, takže jsme byli všichni takoví nadupaný. A na tom vinohradu byl hajnej, takovej tlustej, Gerfl jsme mu říkali. Ten tam na nás číhal a nemohl nás chytit, pochopitelně, my jsme běhali jak králíci, rozumíš. Ale on se ti tam schoval za boudu, my jsme šli s kuframa nacpanejma hroznama a najednou se vystrčila chlupatá ruka a chňáp, chytla Růžičku. Gerfl ho držel a řval, teraz uvidíš a půjdeme na policii... A Růžička furt, strýčenko, pustite ma, strýčenko. No a my zdálky, pusť ho, ty tlstý buzerant.... Jo, my jsme dělali věcí, kamaráde, policajti k nám chodili jak domů.

Pěkně jsi mi z toho utekl... Ale já se k tomu vrátím. Rodí se dneska děti, který baví hrát, baví je trumpeta, jsou do toho zapálený?

Jsou takový furt, jsou i takový, co netelefonujou. Tohle je století telefonů, a oni ty mladý už ani netelefonujou, oni do toho jenom koukaj. Zjišťujou tam, kolik stojej podrážky na boty v Bulharsku, kdo v Rumunsku nadskočil, pět životů na to nestačí to všechno vidět.

Ale jsou i takový, který tohle nedělaj, nemůžou bejt všichni úplný blbové.

A je muzika dobrá náplň života?

Je. Nesmíš špekulovat nad tím, jak se tím budeš živit. Jak s tím začneš, tak skončíš jak ten Chris Botti, kterej hraje hrozný kraviny. Ten od malička špekuloval, jak to prodat, jak z toho udělat byznys. A vychází mu to. Ale v tom to není. Špekulovat nad tím, jak budeš slavnej, to je největší blbost na světě. Ty musíš špekulovat jedině nad tím, jak se naučit pořádně hrát.

Je pro tebe trubka smysl života?

No, tak.... celej život jsem dělal tohle. Dokonce tuhle mi žena říkala, hele, nenaser se, ale co já mám dělat s tou trumpetou, až natáhneš brka. Tak jsem jí říkal, co já mám dělat s těma vytahanejma podprsenkama, z toho ani čepici neuděláš.

Na trumpetu jsi začal v jedenácti, kdy ti ji donesl táta. Kdybys měl dnešní zkušenosti a bylo ti jedenáct, táta by donesl trumpetu, sáhl bys po ní zas?

Jo, to by bylo to samý. Já toho nelituju. Kolikrát v Americe taky byla bída, že nebyl kšeft, ale člověk se nesmí vzdát. Nikdy jsem se na to nechtěl vykašlat.

Rozumím tomu, že jazz není masová záležitost, co ale nechápu, že na tebe, špičkovýho světovýho trumpetistu, přijde sto lidí a na ruskej armádní soubor Alexandrovců jsou narvaný haly. Čím to je?

Myslím, že Čech potřebuje ještě jednou tu komunistickou okupaci. Tady byli komunisti, zabíjeli, věšeli lidi a dneska jsou tu v parlamentu. Měli by bejt někde zavřený, kopat obrovskou jámu, zas ji zaházet, zase kopat jámu, a málo žrádla. Ty lidi tady fakt asi potřebujou zpátky ostnatý dráty, trabanta a na dovolenou jenom do Bulharska.

Ty kromě hraní taky maluješ, že jo? Co ti to dává, dá se to srovnat s muzikou?

Troubím, pak si vezmu štětec a jdu malovat, pak zase troubím, je to změna. Nemůžeš furt troubit, protože pak ti oteče držka a máš ksicht jak lama.

Když jsem ještě tady žil, tak jsem měl kamarády mezi filmaři, malíři... To byla moje parketa, tyhle lidi. Můj životní kamarád je Béda Budil, to je frajer, který maloval u Salvadora Dalího, dokončoval obrazy. Toho jsem viděl, jak maluje, tak jsem taky maloval doma. Nikdy jsem mu to neukázal, abych nebyl za blbce nebo aby mi to nepochválil jenom, aby mě nenasral. On to nikdy neviděl, až potom za dlouho někde na internetu a chválil mi to.

Já jsem obrazy vždycky rozdával, protože to nikdo nechtěl. Někde jsme udělali výstavu, lidi přišli, jedno oko na chlebíčku, druhý na skleničce a jenom žvanili, že to je „nice“. Sežrali chlebíčky, vypili víno a nic nekoupili. Pak přišel kamarád Pavel Kobylka, světovej restaurátor, fenomén, a ten mi říkal, abych to donesl, že udělá výstavu. Má galerii za Kulaťákem v Praze, víš. Udělal výstavu a všechny je prodal. Už jsem tam měl výstavu třikrát a všechny obrazy se prodaly.

Připravil: Miloš Spáčil