Stojím ve dveřích šatny, kam mě poslali, že teď je ta vhodná chvíle na rozhovor. Daleko za zády hluk slušně rozjetého silničářského plesu, na krku foťák a v ruce diktafon. „No, co potřebujete?“ překvapí mě strohou otázkou zpěvačka. Vysvětluju, že jdu na ten domluvený rozhovor. „Počkejte, já myslela, že jde o rozhovor na pódiu, tohle je pro noviny a já se teď musím rozezpívat,“ odhaluje mi trapný omyl. „Na jak dlouho to máte?“ Jen dořeknu, že tak na dvacet minut, málem ji klepne. „Proboha, o čem si chcete dvacet minut povídat…?“

Nakonec jsme si s Petrou Janů povídali po vystoupení. Nahraný rozhovor má jednadvacet minut, dobrých deset minut jsme mluvili off record. A Petra nebyla vůbec strohá. Naopak, byla velmi fajn.

To, že jste obdivuhodná, jak zpíváte, jak se pohybujete na podiu, to posloucháte neustále, vaše postava a cvičení se rozebírá v každém rozhovoru. Chci se ale potom, co jsem vás sledoval při vystoupení zeptat na jinou věc – vás to zpívání baví stejně jako v době, kdy jste byla malá holka a zpívala jste při vytírání schodů, že jo?

No, jéžiš. Baví, určitě. Teď mě to baví dokonce daleko víc, protože jsem vyměnila kapelu, mám mladý kluky, je to současnej zvuk, energie a tak. Strašně mě to baví. Jsem ráda, že jsem se k tomuhle kroku, já konzerva, odhodlala, jsem ráda, že jsem to udělala.

Co vám muzika, vystupování, pódium a diváci, co vám to dává?

Řeknu vám to asi takhle – mě muzika a publikum dostaly ze všech malérů, který jsem kdy prožila. Lidi jdou třeba z koncertu a říkají, že přicházeli se špatnou náladou nebo ve špatném rozpoložení a odcházejí s dobrou náladou, povznešený a s úsměvem. A že by to takhle mělo fungovat. Vůbec přitom netuší, že já jsem třeba přijela úplně hotová nebo mi někdo umřel nebo se mi stalo něco strašnýho a ty lidi mě z toho dostali. To je taková vzájemná výměna energií a vzájemná pomoc.

Umělci většinou říkají, že jim je třeba špatně, ale vylezou na pódium a rázem je to pryč. Nikdy jsem tomu nevěřil, dokud jsem nezjistil, že to mám taky, ovšem ne na pódiu, ale na kole. Vy jste na pohybu už taky trochu závislá. Máte to tedy tak, že vystoupení nebo posilovna vám vyplavuje endorfiny a dává zapomenout na starosti?

Určitě. U tý muziky je to jednodušší, protože tam máte danej nějakej rytmus, baví vás to, tak se tam tak vrtíte a je to přirozený. Když chodím do posilovny, tam mám trenérku, která mě morduje, tu horní polovinu těla, tu dolní polovinu těla, tu břicho a tak dál… Musím přiznat, že jsem se stala, jak říkáte, závislákem a když delší dobu necvičím, tak mi to schází. Připadám si jak kynutej knedlík a jsem otrávená. Jsem sama sobě protivná. Takže závislák jsem.

Jestli jsem dobře počítal, máte nějakých pětadvacet alb, jste trojnásobná Zlatá slavice, muzikály jsem přestal po nějakým šestým počítat…

…čtrnáct jich bylo.

…do toho teď ještě velká tour s Věrou Špinarovou. A tady zpíváte na plese. Je něco, co vám tyhle menší vystoupení přinášejí nebo je to jenom…

…pro prachy? (smích) Ne, tyhle společenský akce patřej k naší práci, je to o setkávání s lidmi a pro mě je to zajímavej sociologickej průzkum, protože lidi se ples od plesu lišej.

Zpívala jsem plesy už jako mladá holka, vlastně jsem na nich začínala. Na nich jsem si projezdila Českej ráj a okolí a hrozně mě bavilo pozorovat lidi, to jaký jsou.

Jaký jsou tady?

Tady jsou senzační.

To říkáte určitě všude.

Ne, ne, ne. Někde jsou takoví, že čekají až začne tančit pan ředitel a jsou takoví studený. Já miluju lidi, který jdou na ples a začnou hned od začátku tancovat. Z ničeho si nic nedělaj, nemusej si dát pár panáků, aby si šmrcnuli křápem, jak říkám. Mám ráda spontánní lidi a když se to sejde jako tady, tak je to příjemný.

Vždycky jsem kolegům říkal, aby nepokládali otázku, jak se dotyčnému hraje v Pardubicích a když už, tak ať ji do rozhovoru použijí jen v případě, kdy ten zpovídaný řekne něco neočekávaného, třeba, že lidi jsou tady nějaký chcíplí a akustika stojí za prd…

No, ten zvukař by dneska zasloužil naplácat.

Na pokračování rozhovoru se můžete těšit zítra.