Luboš Přibyl je členem Klubu ligových brankářů. V 348 utkáních naší nejvyšší soutěže odcházel ve 107 případech ze hřiště nepřekonán. S velkým fotbalem začínal v dresu pražské Slavie. V ní, s roční přestávkou kvůli vojně v Chebu, zůstal sedm let. Když ho v sezoně 90/91 z pozice gólmanské jedničky vystrnadil Zdeněk Jánoš, odešel do Olomouce, kde o něj stál Karel Brückner. S Olomoucí si zahrál i čtvrtfinále poháru UEFA proti Realu Madrid. Nejdelší část kariéry pak strávil v Brně, kde v současnosti trénuje brankáře. S profesionálním fotbalem se loučil v dresu Hradce Králové. Jako člen realizačního týmu vyhrál dva ligové tituly se Slávií v éře kouče Karla Jarolíma, v roce 2009 také krátce působil u gólmanů české reprezentace. „Uvidíme, zázemí vypadá zajímavě. Ale trenér teď bude mít velmi těžkou pozici, přišla mu spousta nových hráčů,“ řekl stříbrný medailista z Mistrovství Evropy hráčů do 19 let v roce 1983 o změnách ve fotbalové Slavii.

Jak jste se ocitl v létě 1983 ve Slavii? Měl jste tenkrát i jiné nabídky?

Měl jsem nabídky od všech pražských týmů. Tenkrát jsem nastupoval do Prahy do školy. Pro Slavii mě chtěl trenér Máčala, přebudovával tenkrát mužstvo, sázelo se na mladé. V podobný čas přišli do mužstva i Luboš Kubík nebo Pavel Medynský, viděl jsem tam největší šanci chytat. Je otázkou, jestli jsem tenkrát neměl spíše vzít nabídku druholigového Xaverova, možná bych ten vývoj měl postupnější a dostal víc příležitostí. Ve Slavii se změnil trenér, přišli noví brankáři, zvýšila se konkurence a já byl v pozici třetího čtvrtého gólmana. Tak jsem se aspoň soustředil na dodělání školy.

V lednu 1991 jste pak šel nejdříve na hostování do Olomouce, které se později změnilo v přestup. Za tři roky jste si se Sigmou zahrál Pohár UEFA a poznal jste se i s trenérskou legendou Karlem Brücknerem. Jak na toto období vzpomínáte?

Po vojně v Chebu jsem se vrátil zpět do Slavie a opět jsem chytal. Jenže postupem času mě vystřídal nebožtík Zdeněk Jánoš. Pak jsem v lednu 1991 dostal nabídku z Olomouce, kam mě chtěl Karel Brückner. Sigma na tom nebyla dobře, vypadalo to na boj o záchranu, ale dokázali jsme se nakonec vydrápat až na třetí místo a do evropských pohárů. Brückner hodně dbal na taktiku, věnoval jejímu nacvičování hodně času na trénincích. Nebylo to moc záživné, ale výsledky to přineslo. Postupem času jsme si na to zvykli a nevadilo nám to. Uměl nás na soupeře připravit. Jinak byl charakteristický tím, že měl zhruba 13 hráčů, na kterých stavěl, měl rád hodně úzký kádr, což už je dnes asi nemyslitelné.  

Pak následovalo Brno, vaše nejdelší ligové angažmá. V roce 1996 jste chytal v utkání proti Slavii, na které přišlo na stadion Za Lužánkami přes 44 tisíc diváků. Pro někoho z mé generace je nepředstavitelné, že by tolik lidí přišlo v Česku na fotbal. Proč tenkrát fotbal fanoušky v Brně tak lákal?

Brno bylo specifické. Nevím, jestli by dnes, kdyby kapacita stadionu byla podobná, přišel stejný počet lidí. V té době i na zápasy s týmy z chvostu tabulky chodilo patnáct sedmnáct tisíc lidí. Fanoušci tam byli naučení chodit už z dřívější doby, byla tam tradice. Většinu času jsme podle mě hráli pěkný, útočný fotbal. Měli jsme na to hráče, většinou odchovance Zbrojovky – Libora Doška, Petra Švancaru, Milana Pacandu, Pavla Holomka a další. Doufám, že se v Brně podaří postavit nový stadion, třeba pro dvacet tisíc lidí. Pak se uvidí, jestli tehdejší návštěvy byly spojené s herním projevem a jmény, které za tehdejší tým hrály, nebo s tím místem. Současné sídlo na Srbské si fanoušci Zbrojovky nevzali za své.   

Po skončení kariéry jste se stal trenérem brankářů ve Slavii, zažil jste společně s Karlem Jarolímem největší úspěchy, vyhrál dva ligové tituly, ale i nepříjemné chvíle, kdy nebylo jasné, kdo je majitelem, nechodili výplaty…

Ještě jsem hrál za Hradec Králové, když mě Karel Jarolím, tehdy kouč Slovácka, oslovil s nabídkou dělat trenéra brankářů. Nejdříve jsem to odmítnul, po sezoně ale byla situace v Hradci nejasná, neměl jsem smlouvu a Karel mě oslovil znova, tentokrát už z pozice kouče Slavie. Seznámili jsme se spolu v osmdesátých letech ve Slavii. Karel má rád lidi, kterým může věřit, a jsou loajální. Já jsem to splňoval. Období u sešívaných mám spojené s krásnými zápasy, Ligou mistrů… Pak ty další věci. Vždycky se to týká peněz. Zažil jsem v Brně, že klub šel do konkurzu, jsem jeden z mála hráčů, kteří zažili, že klub řídil správce konkurzní podstaty. Něco podobného se pak stalo i při angažmá v Hradci, kde jsme taky necelého půlroku nedostali výplatu. Takže to pro mě nebylo nové, měl jsem také výhodu, že jsem měl kam sáhnout. Ale pro mladé hráče to bylo velmi těžké. Paradoxní bylo, že jsme tenkrát měli natolik charakterní a kvalitní mužstvo, že jsme jaro zvládli dobře. Kluci táhli za jeden provaz a hráli koukatelný fotbal.    

Lukáš Zitka