Novinový prostor je velice omezený, a tak často redaktor zapláče, že se mu spousta zajímavých postřehů od respondenta do finálního rozvržení neprotlačí. V takovém případě ale naštěstí může papír suplovat osvícená obrazovka notebooku nebo tabletu.

Současný brankářský kouč Zbrojovky Brno Luboš Přibyl v druhé části rozhovoru rozebere nejen mentalitu brankářů, vysvětlí i proč nikdy neměl angažmá v zahraničním klubu i to, proč je Petr Čech tak výjimečný. K „Big Peteovi“ se totiž dostal blíže, než většina ostatních smrtelníků. Jako člen realizačního týmu tehdejšího reprezentačního trenéra Petra Rady ho měl možnost sledovat a pomáhat mu při tréninku.

„K repre jsem přišel tak, že Sparta tehdy nechtěla, aby se Honza Stejskal zároveň staral o klubové i reprezentační brankáře. Petr Rada se dobře zná s Karlem Jarolímem a ten doporučil mě. Bylo to ale krátké působení, byl jsem u mužstva na dva kvalifikační zápasy. Škoda, že to nevydrželo déle, ale takový je život,“ vzpomínal na reprezentační angažmá bývalý ligový gólman.

V roce 2009 jste také krátce působil v pozici trenéra gólmanů reprezentace, ke které si vás vytáhnul Petr Rada. Měl jste možnost pracovat s jedním z nejlepších brankářů poslední generace Petrem Čechem. V čem spočívá jeho výjimečnost?

Jeho um vzešel z obrovského talentu, z takového, jaký já už třeba nikdy nepoznám za svůj život. Má výjimečné předpoklady, což umocnilo i to, jak měl kariéru dobře nastartovanou. Začal v Blšanech, pamatuji si, jak jsme s nimi na Srbské hráli. Udělal podle mě výbornou věc, že ze Sparty nešel do žádného velkého klubu, ale do Rennes. Chytal v solidní soutěži proti kvalitním soupeřům a především nastupoval pravidelně. Jinak je inteligentní, přemýšlivý a cílevědomý. Nedělá nic zbytečně, když něco dělá, ví proč. Když si na tréninku přidá, tak to má vždy nějaký efekt. Nejdůležitější ale je, umět svůj um prodat v zápase. Možná, že takových, co umí to co on, je více, ale neprodají to. Ale existují i gólmani, co bych kolikrát nejradši vypráskal z tréninku, ale vím, že na zápas se dokáží zkoncentrovat a zachytat. Čech samozřejmě má rezervy, podle mě konkrétně centrované balony, ale ty má každý.

V roce 1993 jste chytal čtvrtfinále Poháru UEFA proti Realu Madrid. Jak jste se uklidňoval, než jste šel chytat na Santiago Bernabeu a jaký je to pocit, hrát v takovém fotbalovém svatostánku?

Pocit je to krásný, velký zážitek. Ale zvlášť u brankáře je důležité, aby se tím nenechal unést. Nervozitou trpí asi každý, vždycky pomůže nějaký dobrý první zákrok. Jenže ten nemusí hned tak přijít. Poprvé si třeba sáhnete na balon až ve čtyřicáté minutě a do té doby můžete udělat spoustu blbostí, co vás rozhodí. Mě pomáhala vždycky příprava před zápasem. Důležitá je také psychika, dobře se cítit při tréninku, abyste to potom přenesl i do zápasu. Taky je důležité rozcvičení před zápasem, člověk se dostane na určitou tepovou hladinu, trochu to z něj spadne a zklidní se. Nervozita je největší nepřítel, víc na ni trpí brankáři. Asi proto nejsou tolik v pohybu, nejsou tolik v kontaktu jako hráči v poli.

V roce 1994 jste zamířil do Brna, kde jste vydržel 9 sezon a také jste v něm ukončil prvoligovou kariéru. Jakto, že jste i přes úspěchy v lize a evropských pohárech v Olomouci nezůstal?

Vše má svůj vývoj. Zhruba po roce, co jsem byl v Olomouci, přišel mladý chlapec původem z Ústí nad Labem, který byl v Hodoníně na vojně. Olomouc hrála tehdy přípravný zápas s Hodonínem, kde na sebe upoutal pozornost, a Sigma ho koupila. Jmenoval se Martin Vaniak. Postupně jak zrál a sbíral zkušenosti, tak vedení došlo k názoru, že by měl dostat více prostoru on jako perspektiva do budoucna. Už za Brücknera jsme se třeba střídali po zápase, což ale nebylo úplně ideální. V zimě jsem dostal svolení odejít do Brna, jenže původně jsme se nedohodli na penězích, takže jsem ještě půl roku v Olomouci zůstal. V létě 94 jsem se pak konečně ocitnul v Brně.

Celou svoji kariéru jste strávil v tuzemsku. Proč jste nikdy nešel do zahraničí?

Nabídek do zahraničí jsem moc neměl. Pouze jednou, myslím, že to bylo přes trenéra Večeřu, to vypadalo, že bych šel chytat do Číny, ale nedopadlo to. Nemrzí mě to, neřeším to. Pokud jde o věci, které se netýkají zdraví nebo života, tak je neřeším vůbec. Jsem realista a pragmatik, měl jsem třeba být lepší, abych takovou nabídku dostal, možná byla špatná doba. Nebo to třeba bylo kvůli tomu, že jsem nikdy neměl žádného agenta, tak jsem neměl potřebné kontakty, kdo ví? Nestěžuju si, kariéru jsem měl dlouhou a myslím si, že spokojený můžu být i s jejím finančním ohodnocením.

Agenta jste tedy nikdy neměl. Jak se díváte na jejich působení ve fotbale, škodí mu nebo jsou mu ku prospěchu?

Jiný názor na to bude mít aktivní hráč a trenér. Z pozice trenéra vidím, že agenti chtějí nejlepší podmínky pro svého klienta. Je otázkou, zda je to vždy adekvátní. Klub je kolikrát zatlačen ke zdi. Někdy je i problém v tom, že třeba hráč by souhlasil, ale agentovi se to zdá málo. Hráči jsou podle mě většinou pod tlakem agentů. Když jsme s Karlem Jarolímem řešili podobné problémy s hráčem, tak ve většině případů byl jejich spouštěčem agent.

Dlouho jste jako trenér i hráč působil ve Slavii. Letos ji z rukou Aleše Řebíčka přebrala čínská skupina CEFC a podnikatel Šimáně. Co si myslíte o této změně, začíná se ve Slavii opět blýskat na lepší časy? Jak to na vás působí?

Zázemí vypadá zajímavě, peníze asi budou mít. Věřme a přejme, aby tam i zůstaly. Je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz. Počkejme půlrok rok, kam se posune. Teď to trenér nemá jednoduché, přišlo osm nových hráčů. Neznamená to, že okamžitě budou hrát na špici. Je to hrozně rychlá změna, ale jejich tým vypadá zajímavě a na poháry určitě šanci mají. Nám do Brna už třeba nabízeli na hostování Zdeňka Linharta, mladíka z Budějovic co koupili. Půjdou asi tou cestou, že si některé hráče pojistili, ale na rozehrání je pošlou prostřednictvím hostování jinam.

Lukáš Zitka