„Nejhorší zážitek? Devíti lidem půl roku kupovat jídlo,“ říká pro Bulvár šéf žlutého cirkusu Dan Přibáň

Představovat v téhle zemi žluté trabanty a jejich expedice po světě by bylo zbytečné. Výpravy žlutého cirkusu na cestách a hlavně necestách mají statisíce fanoušků, o obrovské oblibě dobrodružství bakelitových vozítek z NDR svědčí i to, že žádný z expedičních filmů neklesl na Česko-Slovenské filmové databázi pod sedmdesát procent. Po cestě Hedvábnou stezkou, Afrikou a Jižní Amerikou se loni dva žluté trabanty Egu a Babu, jeden polský Maluch, jedna jawa a jedna čézeta vydaly do Austrálie a Tichomoří. Do kinosálů teď přichází film „Trabantem do posledního dechu“, který trampoty česko-slovensko-polského týmu představuje divákům.

Všem výpravám, které doslova pobláznily české publikum, je společným jmenovatelem jejich duchovní otec a zuby nehty náčelník Dan Přibáň. Ten na letošním vydařeném Cestovatelském festivalu v Pardubicích absolvoval před zaplněným sálem téměř dvouhodinovou bezpřestávkovou přednášku následovanou více než půlhodinovým povídáním pod pódiem s těmi největšími nadšenci. Vzhledem k tomu, že podle vlastních slov do Pardubic dorazil z bratislavské premiéry filmu o australském dobrodružství už „úplně hotovej“, zdálo se, že rozhovor pro Bulvár by mohl být v ohrožení. Čerstvého čtyřicátníka ale vyprávění o dobrodružstvích z expedic baví skoro stejně jako expedice samotné, takže jenom předchozí energeťák zapil kafem, na talíř plácnul utopence a nakládaný hermelín a mohli jsme se do toho pustit.

Nejprve jsem se chtěl zeptat, čím jste do Pardubic s přítelkyní Dominikou přijeli, ale vzhledem k tomu, že už jste tu říkal, že musíte dát dohromady oktávku, které se kously brzdy, je jasné, že trabant to není…

…no, přijeli jsme tou oktávkou, co se jí vařej zadní brzdy.

Trabanty jsou teda jenom expediční auta? Nebo se s nima jezdí i normálně?

Ne. Člověk si toho auta tolik užije, že už to nemám ani tak, že bych se tím svezl jen tak pro radost. Svezl bych se kachnou nebo broukem nebo nečím takovým, ale jak člověk v trabantu sedí intenzívně půl roku, že už mě neláká se v tom pak ještě vozit. Je to takový sportovní náčiní ve svý podstatě.

Čím se dá charakterizovat váš vztah k trabantu?

Hele, já si myslím, že to je jako ke každýmu starýmu autu. To jsou ještě auta s duší, člověk to auto musí hrozně cejtit. Moderní auta… Teď jsem to zažil s tou oktávkou a brzdama. Nemohl jsem na tu závadu přijít, dokud jsem nezastavil a neosahal to. To auto je tak výkonný, tak tichý, že to nevykazuje žádnej mimořádnej stav, kdežto u těch starých aut to všechno jde vnímat. Teď se to chová divně, teď to udělalo nějakej divnej zvuk, to auto vlastně žije. Já ho vždycky hladím po volantu a říkám, že když jste na to auto hodný, tak vám to vrátí. Je to jako tvor, má to povahu, takže vztah k němu je takovej živější.

Proto teď jezdíme tou oktávkou, přestože ta má nalítáno přes tři sta tisíc a začíná se trochu sypat, ale pořád je to auto, který člověk nastartuje a v devadesáti pěti procentech případů fakt dojede. Teď jsme taky dojeli, i když ty brzdy blbnou.

Lidi se ptaj, proč nejezdíme na přednášky trabantem. Vždycky jim říkám – chcete přednášku? Nebo trabanta za tři dny?

Co člověka vede k tomu zahodit svoji běžnou pohodlnou existenci, vyrazit na cesty a začít se živit něčím takovým jako jsou expedice?

Myslím, že to tak nějak vyplyne. Já jsem nejvíc dělal na full time novináře. Přitom jsem slaboproudej elektronik. Táta mě přihlásil na školu, vystudoval jsem to, udělal maturitu a zjistil jsem, co přesně nechci dělat. Ten obor, kterej jsem vystudoval. Tak jsem si říkal, co budu dělat dál. Šel jsem na civilku a po ní chtěl jít na hasiče. Jenže moje velká láska říkala, že by se mi něco stalo a já ty holky bral tehdy ještě hrozně vážně, tak jsem si řekl, že jediný co umím je psát. A tehdy ábíčko, který jsem miloval, shánělo redaktora. Přihlásil jsem se, udělal článek, hrozně ho vymakal a dostal se tam. A psal jsem. Celou dobu jsem psal, psal, psal, do toho mě bavilo cestování, do toho mě bavily stroje a k tomu jsme od roku 1992 točili. Kamarád, kterej měl trochu bohatší rodiče, přinesl videokameru. Pro mě to bylo naprosto fascinující, úplně si pamatuju to opojení, pro mě to bylo jak zjevení, něco jako pro lidi z roku 1890 automobil. Totálně mě to uchvátilo. Do toho jsem dělal tu novinařinu, kde jsem začal dělat VTMku (časopis Věda a technika mládeži – pozn. red.), kterou jsem vlastně budoval z loga, chtěl jsem z toho udělat nejlepší vědeckotechnickej časák. Jenže jsem hubatej, hádal jsem se s vedením, tak mi tam dali stínovýho šéfredaktora, čili jsem najednou nebyl šéfredaktor. Byl jsem uraženej a říkal jsem si, že začnu dělat to, co chci. Tak jsem vyrazil na cestu. Takže se muselo něco nepovést, aby člověk dostal impuls vyrazit na cestu, zkusit to.

Vyjeli jsme na Hedvábku, zkusili jsme natočit film, nějak to fungovalo. Vrátil jsem se a furt jsem makal na tom časáku. Oni, když jsem byl pryč, zjistili, že beze mě to udělaj blbě, tak se všechno vrátilo do původních kolejí, my jsme ten časopis vrátili do špičky, fakt jsem z něj měl radost a když to bylo super, tak jsem odjel do Afriky s tím, že mi ředitel Mladý fronty slíbil, že na to nesáhnou. No a vrátili jsme se z Afriky, bylo to na začátku prosince a sotva druhej den, když jsem přišel do práce, jsem byl propuštěnej a časopis byl zrušenej pro nedostatek lifestylovosti. Takže najednou zase průser. Já jsem se z Afriky vrátil s natočeným matrošem a do toho jsem se snažil založit časopis jinde. Naštěstí ovšem byla krize, říkám naštěstí, protože jinak bych se teď někde trápil s časopisem a inzercí, takže jsem živořil na volný noze a udělali jsme film. Protože jsem na to měl čas. Jinak bych ho nikdy neudělal.

Vlastně to byly samý průsery, který se vlastně přetavily v něco pozitivního.

Vždycky jde o to říct, podělalo se to, ALE… To je stejný jako na těch cestách. Lidi se mě vždycky ptají na nejhorší zážitek, ale já ho nemívám. Protože ono se něco jako nepovedlo, ale pak se to vyřešilo, takže to přestalo bejt špatný. Nebo vlastně tím, že se to vyřešilo, byl ten zážitek dobrej. Vždycky se něco nepovedlo, ale bylo to super.

Průšvihy většinou vedou ve finále k pokroku…

Pokud to člověk umí uchopit místo toho, aby si sednul a fňukal, že to je v háji… To bylo přesně na konci naší poslední cesty (hrozilo, že expedice předčasně skončí a její účastníci se vrátí domů – pozn. red.). Byl jsem z toho fakt špatnej, ale říkal jsem si, to přece takhle nemůžeš nechat, to přece musíš dojet, když ses tak rozhodl, tak to musíš udělat.

Nikdy jsem nepředpokládal, že bych se živil přednáškama. Vždycky jsem obdivoval kamarády, který dělali ty diashow, jak jsou jako hustý… Oni to dělali klasicky, pomalinku. Tak jsem zkusil udělat po Hedvábce jednu a zjistil jsem, že mě daleko víc baví si z toho dělat srandu, valit to jako takovej stand up a objevil jsem, že to je obor, kterej u nás vlastně nikdo nedělá. Začal jsem brát velký sály a zjistil jsem, že mě to hrozně baví.

Miloš Spáčil