Jak dlouho se tohle dá dělat? Jak dlouho můžete jezdit po světě, pak dělat filmy a přednášky?

Nevím. Nikdy jsem to neplánoval. Baví mě to, ale nemůžeme donekonečna jezdit trabantama. Nemůžeme dělat Rychle a zběsile osm... Máme vymyšlenej ten další projekt s trabantama, ten by měl fungovat.

A bude to co?

Dojeli bychom rádi s trabantama z Bangkoku domů. Vlastně bychom to spojili a hlavně dojeli cestu kolem světa.

Takže dopravíte trabanty do Bangkoku  a odtamtud pojedete domů?

Přesně tak. Původní idea byla, že tam ty auta zůstanou, ale protože doprava aut na druhej břeh byla tak strašně drahá, tak se to celý strašně zamotalo. Na druhou stranu je to dobře, protože je dáme dohromady před další cestou.

Hlavně bych chtěl z toho Bangkoku dojet do Samarkandu. To je vlastně hlavní cíl, protože Samarkand byl nejvýchodnější bod naší první cesty. Tím, že do něj přijedeme z východu, tak díky tomu, že máme projetou celou Afriku a celou Jižní Ameriku, je cesta kolem světa hotová.

Přiznám se, že jsem přemýšlel, kam ještě můžete jet, vždyť vám zbývá už jenom Severní Amerika a Antarktida...

Severní Amerika mě nebaví... Chtěli bychom dát Thajsko, podívat se do Kambodže, projet Barmou, která je hodně problémová a zajímavá, uvidíme, jak se tam bude točit, dát Bangladéš, Indii, která by sama vystačila na jeden film, pokud to půjde tak Nepál, protože tam jsou hodně vysoký průsmyky a my nemáme furt vyjetých těch pět tisíc metrů nad mořem a chybí nám už jenom sto metrů. Pak Pákistán, Írán, Turkmenistán a strašně se chceme podívat do severního Afghánistánu. Tam jsou tak krásný hory a mě se tam tak líbilo...

My jsme se na té první cestě úplně panicky báli kopců, v Jižní Americe jsme se dostali do téměř pěti tisíc a šlo to, takže se už nebojíme.

Co dál? To uvidíme. Přijde mi, že u nás obecně chybí motoristický cestovatelský pořady. Dá se toho dělat ještě spousta.

Ale budete zúžovat sestavu, že jo?

No, měli bychom. Za prvé je to návrat ke kořenům, tu první cestu jsme jeli jedním autem ve třech. V devíti lidech je ta cesta už strašnej epos a už je i v tom filmu vidět, že když charaktery nejsou průbojný, tak stejně nejsou vidět.

V Jižní Americe jsme měli dva Poláky a Tomek, to byl super fórkař. Radek, ten co ztrácí pasy, jel znova, místo Tomka jel jinej Polák, Marcin, kterej vypadal, že bude podobnej, ale když ten člověk neumí hrát pro ten film, tak to nefunguje. Když se neumí otočit do kamery a říct fór, jako to umí třeba Marek Slobodník nebo jako to umím já, tak je zbytečnej. Takže pokud tam pojede Marek, pokud tam pojedu já, tak jsme schopný ten film utáhnout a je to jednodušší a hlavně levnější.

Devět lidí, jak jsme zjistili, je organizačně strašně těžkejch. Už je to moc.

To už je malá armáda...

No, právě že to není armáda. Kdyby to fungovalo jako armáda - já jsem velitel a ty děláš tohle a ty tohle, tak by to bylo jiný. Je to armáda, která funguje na kamarádským systému a taková armáda nefunguje.

Zjistili jsme, při závěrečné etapě, kdy jsme se rozdělili a bylo nás pět, že je to úplně v pohodě. Takže ideální je pět šest lidí. Do dvou trabantů a jedné jawy jsme schopní vzít šest lidí. A to je podle mě horní hranice.

Nakolik při cestě a v těch filmech jste to vy jako lidi a nakolik jste herci?

To se nedá ustát bejt herec. Na takovýhle ploše, v tomhle případě šesti měsíců, se to nedá odpředstírat. To je takovej nápor, že se člověk musí začít chovat tak, jak se chová normálně. Nejlepší je to vůbec neřešit a chovat se přirozeně.

Co je největší problém při organizování a absolvování takové expedice?

Psychika týmu. To je ta nejsložitější věc vůbec. To, aby ty lidi spolu vydrželi, aby to fungovalo, aby se nehádali.

Takže vymyšlení trasy není problém, sehnat peníze není problém...

...sehnání peněz je složitý. Ten Startovač nám teda teď úplně vyrazil dech, jenomže to zase narazilo na tu psychiku týmu. Díky tomu, že jsme vybrali dva miliony osm set tisíc, tak tým ví, že máme peníze a najednou to začnou některý lidi, zejména z Polska, zkoušet, co by jako za to mohlo bejt. A paradoxně dochází k tomu, že tým je rozhádanější než kdyby byl chudej.

Bylo by super, kdyby tým nevěděl, že ty peníze máme. Bylo by super, kdyby člověk věděl, že to má pokrytý, ale nikomu by to neřekl.

Proto se ve firmách nesměj říkat navzájem mzdy...

No, to je přesně ono. Psychika je megadůležitá a tohle ji hrozně naruší. Československá posádka je na místě a dá si kafe. A najednou přijdou Poláci, že mají nárok na kafe. Lidi se často ptají na nejhorší zážitek a já jsem ho dlouho neuměl popsat, ale asi je to devíti lidem půl roku kupovat jídlo. To je jak děti - já si dám rybu, já si dám kuře, já nebudu jíst, dám si pivo, jé, já bych si dal taky pivo, počkej, jak to, že on má taky pivo a jídlo a já mám jenom pivo.

Současně s tím souvisí i ty pozitivní momenty, protože poprvé jsem schopen říct i ten nejlepší okamžik, a to bylo ve chvíli, kdy byli všichni naladěný na to, že pojedou domů a jak jsem navrhnul, že já to dojedu, tak se ten tým najednou zvednul a jel se mnou. To bylo krásný a pro mě byl daleko cennější ten okamžik, kdy lidi řekli, že jedou dál, než to, že jsme do toho Bangkoku dojeli.

Kdy tu svojí příští expedici pojedete?

Počítám, že někdy na přelomu let 2017 a 2018. Musím nakoukat období dešťů a tyhle věci. Tím, že jedeme na severu, tak by bylo dobrý končit v létě. Abychom nepřijeli do Čech a nezačalo tady pršet, sněžit nebo něco takovýho. A znám naše skluzy. Takže ideálně, abychom vyjeli na jaře 2018, abychom někdy v červenci byli doma. Aby se jelo do hezkýho počasí.

V Austrálii jsme to měli opačně, kdy jsme jeli do hnusnýho. Je to vidět i na fotkách, ve filmu ještě víc, že třeba v Indonésii je furt jako bílo. Tam není vidět modrá obloha. Furt je zataženo, prší...

Uvidíme. Zase bych rád nachystal auta někdy jindy než v zimě, protože když jsme to teď dělali, tak to na ně mělo neblahej vliv. Ale asi to vyjde na to jaro 2018.

Navíc, když pojedete do pěknýho počasí, tak to bude mít i pozitivní vliv na lidi, že jo?

Přesně. Tohle nám parádně fungovalo v Jižní Americe, kde nás skluzy krásně udržely celou dobu v létě. Jižní Ameriku jsem vždycky považoval za hrozně těžkou a říkal jsem si, že bych tam třeba nikdy nevzal ty vozejčkáře. A když jsem to pak porovnal s Austrálií a jihovýchodní Austrálií, tak Jižní Amerika byla totální veget a jedinej problém, kterej by tam s vozejčkářem mohl nastat, byl ve chvíli, kdy se auto propadlo mostem, že by mu to na vozejku trochu drncalo, to je všechno.

Připravil: Miloš Spáčil