Divadelní, televizní a filmové herce Pavla Lišku a Jana Révaie je zbytečné představovat. Asi by se nenašel nikdo, kdo by je v některých jejich rolích neviděl. O něco méně lidí je už zná jako motorkáře zapojené do projektu producenta Egona Kulhánka Moto cestou necestou, v rámci něhož vyrazili v jedné stopě na Kavkaz a do Jižní Ameriky, Pavel Liška předtím navíc do Turecka. Ještě méně lidí pak ví, že oba společně chystají další cestovatelský projekt. O něm a o zatím poslední expedici jsme si povídali při jejich návštěvě pardubického Cestovatelského festivalu.

Oba na motorkách jezdíte od mládí, mě ale zajímá, co vás motivovalo vyrazit na expedici?

Révai: O projektu Egona Kulhánka jsem věděl a rád bych se účastnil už první expedice, pro kterou mne Egon oslovil, jel bych hrozně rád, protože jsem dobrodružnej typ, ale tehdy jsem kvůli zkouškám v divadle nemohl. Do projektu jsem vstoupil až po dvou expedicích a byl jsem hrozně rád, že si Egon na mě znovu vzpomněl. Neměl jsem přitom jinou motivaci, než že se někam podívám, svezu se přitom na motorce a bude to super trip.

Liška: Vztah k motorkám a autům jsem měl odmalička. Odmalička nás s bráchou táta učil řídit auto, v devíti letech nám na chalupu koupil prvního mopeda. Vystřídal jsem různé motorky a pak, když jsem se věnoval divadlu, jsem na to tak trochu zapomněl. Ale potom přišel čas, kdy mi to začalo chybět. Tak jsem si koupil motorku. Volba padla správně na cestovní enduro. A pak přišla další vášeň - cestovatelská. Takže tohle je pro mě spojení dvou věcí, které mám rád, tedy jízdu na motorce, cestování a poznávání nových věcí. Je to taková meditace.

Révai: Tohle jsem měl odmalička na koni. Protože jsem na koni jezdil, tak jsem už jako dítě plánoval něco podobného, jen ne na motorce, ale na koni. Splnilo se mi to až na motorce, ale ono je to nakonec jedno, na čem jedete.

Liška: Sednout na koně, vyrazit a putovat, to je můj velkej sen. Takže až se nám podaří příští výlet na motorkách, tak by bylo fajn vyjet ještě někam na koních.

Expediční cestování často funguje jako určitý ventil, odpočinek od každodenní existence. Máte po cestování, když dlouho nikam nejedete, absťák?

Révai: Jak k tomu člověk přičichne, tak to je podobný jako u filmu, je to určitá droga. Většina cestovatelů ale nemá rodinu a může si dovolit odjet někam na rok na expedici. To u nás není úplně reálný. Dá se to, jenom se tomu člověk musí obětovat. Ale ta vize nás neopouští, naposledy jsme byli loni a už nás to nutká, chceme v tom pokračovat. Není to tedy o tom, že byla příležitost, tak jsme si to zkusili a konec. Člověka to chytne.

Plánujete svojí vlastní cestu, teď už mimo projekt Moto cestou necestou. V rámci něj jste byli limitováni určeným formátem a trasou. Vaše vlastní expedice tedy bude pro vás volnější, vynecháte třeba přesné plánování trasy a určíte jenom směr?

Liška: Chceme udělat volnější cestu, proto se taky chceme vydat jenom ve třech, ale musíme ji naplánovat a dokonce musíme některé věci domyslet ještě mnohem víc. Chceme to totiž pojmout trochu víc po svém, chceme, aby to byla zábava, a tu právě chceme zprostředkovat lidem. Adrenalin, cesta a dobrodružství by mělo být v pozadí, abychom my nebyli ti dobrodruzi, chceme pobavit lidi něčím navíc. Jsme herci, takže přemýšlíme nad formátem a chceme, aby to byla hra.

Révai: Potíž je v tom, že jsme vlastně vpluli do už hotového formátu. Egon má nějakou svoji vizi, kterou si drží a dělá to dobře. My mu nechceme ani nemůžeme konkurovat. Ale cestovatelů je spousta a jejich filmů taky a je hrozně těžký udělat to jinak. Proto, jak říkal Pavel, chceme využít toho, že jsme herci a chceme přijít na způsob, který bude v podání divákům jiný. To hledáme.

Nakolik v tom, co jste absolvovali, jste byli herci a nakolik jste byli sami sebou?

Révai: Byli jsme víc sami sebou, než herci. Šla helma dolů a hned tam byla kamera, nebyl vůbec čas něco připravovat.

Liška: Byli jsme to my! Teď si s tím jenom chceme hrát, chceme to pojmout jako zábavu, nedělat z nás cestovatele nebo motorkáře, to je u nás na druhém místě. Jsme především dva lidi, kteří rádi poznávají nové věci, nějak je vnímají, nějak je komentují a dělíme se o to s diváky. Teď chceme najít ještě navíc nějakou hru. A také to, co nám, vzhledem k množství lidí na minulých expedicích trochu chybělo, což je určitá divokost, punk...

Takže vaše příští cesta bude víc drsná...

Révai: Vysvětlím to. Teď jsme měli nějaký časový prostor a bylo nutné natočit určitý materiál. To se odvíjelo od trasy, kterou jsme měli danou. Naší cestu připravujeme tak, že budeme moct cokoliv.

Liška: Při té cestě musí být čas na improvizaci. Na mysli mám improvizaci v plánu cesty, to znamená třeba někde zůstat, odbočit, změnit plán. To je hrozně přínosný, proto přece cestujeme...

Révai: My si vytýčíme cíl, kterej zatím nemáme úplně jasnej. A to, co nás bude potkávat, se bude nabalovat a bude to celé obohacovat. Až vymyslíme téma, bude vlastně jedno kam a co.

Může to přece fungovat i naopak - rozhodnutím, kterým směrem pojedete, získáte téma.

Liška: Může, ano.

Révai: Vrátím se k tomu, že takových pořadů je spousta. My chceme udělat něco, co by diváka oslovilo i jinak, než tím, že uvidí dva herce, kteří se vozí na motorkách a sdělují divákům, kde byli.

Liška: Zároveň nechceme nic „vyrábět“, protože to se vždycky pozná. Chceme, aby to bylo přirozený, aby to vycházelo z nás.

Jezdíte i mimo kamery, vyrážíte i bez toho, že by z cesty vznikl film?

Révai: No jistě. Máme v plánu teď někdy v květnu s Pavlem a pár lidma vyrazit se projet.

Liška: Víte, takhle si to cestování nejvíc užijete. To točení je totiž velkej vopruz. Samozřejmě, musí se to přijmout a udělat z toho nějak přednost, ale je to handicap tripu.

Je něco na cestování, na expedicích, něco, co vám vadí?

Liška: No, to je ta práce, to, kdy vám kamera ubírá ono užívání si. Kdy se musíte věnovat kameře, čistě prakticky proto, abyste nasbíral nějaké obrázky.

Révai: Mnohem těžší to má ještě kameraman. On nasbírá obrázky s námi, ale pak musí natočit ještě další a další...

Připravil: Miloš Spáčil