Krychlič se vrátil z dovolené ze Španělska a prý ho hned po návratu praštilo přes nos české vedro, které on moc nemá rád. Prý byl překvapen, že mnohem lépe snášel vedro u moře. Přiznal se ale, že se nerad koupe a to i přesto, že má řeku hned za svým domem. „Jsem nekoupací, bojím se, že kdyby mě někdo viděl v plavkách, měl by z toho trauma,“ řekl Václav Kulhánek Bulváru.

Věříte v boha? Jaký je váš vztah k náboženství?

Maminka i tatínek pocházeli z křesťanské rodiny. Kantoři studovali pedagogické ústavy při klášterech před těmi sto lety. Ale doma mě nikdy Bibli nebo chození do kostela nevnucovali. Když jsem byl v padesátých letech v první třídě, tak jsme v Nemošicích chodili do náboženství skoro celá třída. Ale tím, že doma mi to nikdo nevysvětlil, dělal jsem si názor na náboženství sám. Křesťanství mi připadalo moc kruté. Vraždění neviňátek, potopa světa, v Sodomě a v Gomoře, kde byli lidé, kteří nehřešili a stejně to odnesli. Když jsem byl větší, opět jsem si pořídil Bibli, ale ani jako staršího mě to neoslovilo. Moc se to neshodovalo s mým názorem na svět. Nikdy bych se nerouhal, nikdy bych nikomu neřekl něco proti jeho víře. Snažím se žít tak, aby po mé smrti mohli říct, že jsem žil dobrým životem a nikomu neubližoval. Kdybychom se všichni řídili desaterem, tak by bylo krásně. Jenže hříšník se jde po činu vyzpovídat a je znovu čistý. To se mi nelíbí. Ale mohu mluvit pouze o křesťanství, teologii jsem nestudoval, jiná náboženství tolik neznám. Snažím se žít podle křesťanského kódu, ale nejsem jeho vyznavač. Víra je úžasná věc pro ty, co si myslí, že se nemají na koho obrátit. Třeba proto, že je někdo zradil, tak jim zůstala jen ta víra. Jenže já stále ještě věřím v lidi a přátelství, a že ne každý člověk je mrcha. Proto víru nepotřebuji.