„V dětství byly pro mě Vánoce o dárcích, pátrali jsme po nich jako detektivové,“

vzpomíná ve vánočním rozhovoru Bulváru lanškrounský kněz Zbigniew Czendlik

Říká se, že my Češi jsme nejateističtější národ na světě. Ale snad i ten největší neznaboh z nás alespoň jednou v roce splyne s křesťanstvím a oslavuje narození Ježíška. Pravda, hromady drahých dárků jsou poněkud svéráznou oslavou duchovního svátku, ale ruku na srdce, kdo z nás nebyl alespoň jednou na půlnoční? Vánoce se blíží a protože v kraji máme člověka, který dokázal instituci církve zlidštit a přiblížit i nám nevěřícím, bylo rozhodování o tom, s kým bude rozhovor ve vánočním vydání Bulváru, poměrně jednoduché. Lanškrounský kněz Zbigniew Czendlik (52) je ale před vánočními svátky na roztrhání, takže o co jednodušší byla volba, o to složitější byl vlastní rozhovor, který se nakonec uskutečnil v samotném srdci konzumu, lidmi zcela natřískaném obchodním centru.

Když se řekne Vánoce, co to pro vás znamená, co se vám přitom vybaví?

V tom jsem hrozně tuctovej. Vidíte, my se potkáváme v obchodním centru. A možná je zajímavé od toho začít. Rozhovory novinářům poskytuju na benzínkách, v obchodních centrech nebo tam, kde je záruka prostoru na zaparkování auta. Pro mě je doba předvánoční spojená se zběsilým zmatkem, ve kterém žiju bohužel i já.

Víte, to, že doba adventu bude někdy dobou klidu, to je idylka, která nikdy nenastane. A ani to tak nikdy nebylo, možná v době, kdy devadesát procent lidí žilo ve vesnicích, v prosinci se nemuselo pracovat na polích a ti lidé byli doma a v klidu.

Nicméně se těším na to, že alespoň pár dnů v klidu prožijeme během Vánoc. Je to možná paradoxně tak, že čím je větší neklid před Vánocemi, tím větší klid potom o Vánocích. Musíme si tedy teď prožít neklid, abychom si pak náležitě užili dobu Vánoc.

Ptal jste se mě na to, co se mi v souvislosti s Vánocemi vybaví. Mě se vybaví stůl. Takový ten rodinný stůl, ten je nesmírně důležitý. Kdybych si budoval dům, tak v největší místnosti bude kuchyň a uprostřed ní bude velký stůl.

Stůl ale předpokládám jako místo setkávání, ne tolik jako hodovní prostor?

Ten stůl má oba významy. Na prvním místě je setkávání, ale u toho setkání si také něco dáme. Jedno s druhým souvisí, stůl plní obě funkce. 

Zmínil jste předvánoční neklid v kontrastu s obdobím Vánoc. Chci se vás zeptat, jak vy jako duchovní vnímáte skutečnost, že v době Vánoc se my ateisti na pár okamžiků zastavíme a staneme se křesťany?

Jste snad druhý člověk, který se mě na toto ptá. Říkám na to – zaplať pánbůh za to, že na pár hodin nebo pár dní se staneme křesťany, protože přece jenom to máme v sobě. Je to základ naší civilizace. Jsem rád, že si lidé uvědomují svoje kořeny, to, v čem vyrůstali naši rodiče, naši pra prarodiče. Prostě to k tomu patří. 

Ptal jsem se, co pro vás znamenají Vánoce, zajímalo by mě taky, co pro vás znamenaly v dětství?

Byl jsem stejný jako každé jiné dítě. Když řeknete Vánoce a Mikuláš, tak se mi vybaví dárky. I pro mě to bylo o dárcích. Bylo to někdy i o tom přelstít svoje rodiče a najít ten dárek dřív, než ho dostaneme…

…takže jste byl taky pátrač?

Ano, byl jsem hledač a hledali jsme a pak jsem se pod stromečkem choval jako by nic. Měl jsem absolutně stejné dětství jako každý jiný. 

Přestože v mém dětství byly Vánoce o dárcích, bylo to vyvážené také duchovními hodnotami, protože k tomu patřilo zpívání koled, patřila k tomu půlnoční, patřilo k tomu i nějaké chování, protože kdybych dostal na Štědrý den od maminky ránu, znamenalo by to, že tu facku pak budu dostávat každý další den v roce. 

Moje vzpomínky na Vánoce mého dětství jsou myslím stejné se vzpomínkami ostatních lidí.

Dají se srovnat Vánoce v Čechách a v Polsku, kde jste je prožíval jako dítě?

Je to velmi podobné. Rozdíl je snad v tom, že v Polsku jsou Vánoce štědřejší. Třeba štědrovečerní stůl je v Polsku mnohem bohatší než tady. V Čechách je to jenom kapr a bramborový salát, u nás se dodržovala tradice, že musí být dvanáct druhů jídel, bylo to tedy skutečné hodování. Byla to zátěž pro hospodyňky, které to musely všechno nachystat…

…taky pro vás děti, ne? Vždyť jste museli přečkat dvanáct chodů než se šlo ke stromečku.

Jasně. Navíc my jsme museli všechno ochutnat, i věci, které nám nechutnaly. Nebyl jsem nikdy vybíravý, všechno mi chutnalo, ale pamatuji si, že můj bratr nesnášel hrachovou kaši se sušenými švestkami. A vzpomínám, že se tehdy zrovna stal ministrantem a po štědrovečerní večeři šel ministrovat na půlnoční a za oltářem se pozvracel. Tím jeho kariéra ministranta také skončila, pan farář ho okamžitě vyhodil. 

Ta jídla byla taková… Řekl bych, že normálně bych si to tak nenakombinoval. Byla to postní jídla. Byly tam luštěniny, byly tam pokrmy na mléku, krupicová kaše, postupně se to stupňovalo a končilo to kaprem. 

A v Polsku se taky jí bramborový salát?

Taky se tam jí bramborový salát nebo vařený brambor, ale kapr byl vždycky vrchol. Pak přicházely na řadu sladké věci, ale ty se nezapočítávaly do hlavních jídel. 

Nás to pochopitelně zdržovalo, čekali jsme, až to jídlo skončí, protože jsme se nemohli dočkat rozbalování dárků. Přitom jsme nesměli vstávat od stolu, to mohla jenom maminka, takže nám stále utíkal zrak pod stromeček. Přestože jsme si hráli na detektivy a před Vánoci pátrali po dárcích, všechno jsme neobjevili. Podezřívám rodiče, že nám dali nějakou návnadu, abychom si mysleli, že to je ten hlavní dárek, ale zbytek byl ukrytý líp.

Jak to s vánočními zvyky máte dnes, spíš na polský nebo na český způsob?

Mám to české. Pro mě to jsou pracovní dny, mám to podobné jako topič nebo zaměstnanec elektrárny, na Vánoce mám směnu, takže se trošku odbývám. Navíc, když vzpomínám na svoje dětství  a Vánoce, tak si uvědomuji, že moji rodiče se o Štědrém dnu velmi často pohádali. Byla to taková ta hádka vzniklá proto, že každý chtěl, aby to dopadlo co nejlépe. I já, ze všech dnů celého roku, jsem nejméně společenským o Štědrém dnu. Pro mě ta půlnoční, kterou pak mám, je hrozně důležitá mše. Přijde se tam podívat spousta lidí, které chci oslovit, chci, aby se tam dobře cítili a tíha odpovědnosti na mě padá. Jinak jsem pohodový člověk, ale o Štědrém dnu jsem hrozně nervózní. 

Lidé zapomenou, co jste jim řekli, lidé zapomenou, co jste pro ně udělali, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili. A já si vždycky dávám za cíl vytvořit v tom kostele kolem sebe takovou teplou atmosféru, aby se lidé, kteří tam přijdou, se cítili dobře. Aby řekli, ano, bylo nám tam dobře. A to je velká zodpovědnost.

Vrátím se ještě k těm už zmiňovaným dárkům. Vzpomenete si, který z nich byl pro vás nezapomenutelný, který byl pro vás největším překvapením?

Vzpomínám, že jsem dostal takový náklaďák. Nebylo to auto, jaká jsou dnes, bylo to dřevěné auto, ve kterém jsme se s mým bratrem mohli vozit. Byl u toho provaz, takže jsem si mohl sednout na korbu a jelo se. A dnes auto v mém životě hraje velikou roli, ročně najezdím přes padesát tisíc kilometrů. Ten náklaďák, který jsem dostal a ve kterém jsme se vozili, to byl dárek, na který vzpomínám.

Jinak u nás byly Vánoce vždycky takové skromné, nedostávali jsme hromadu dárků. Byl jsem o Vánocích v jedné rodině a tam se děti vrhly na obrovskou kupu dárků pod stromečkem, bylo to tam plné. My jsme to pod stromečkem měli téměř prázdné. Dnešní Vánoce jsou o něčem jiném. Je to konzum, ale já se nad tím nepohoršuji, říkám, Pane Bože, děkuji ti za to, že si to můžeme dopřát. Ono se to všechno může změnit. Přijde jiná doba a my nebudeme moci stavět betlémy a nebudeme moci slavit Vánoce a možná za to budeme trestaní…

Jak už jsme řekli, mnozí z nás jsou křesťany jen na pár dní v roce. Zkuste právě takovým lidem jednoduše říct, proč vlastně slaví Vánoce, jaký je ten jejich příběh?

To se těžko vysvětluje. I ti, kteří do kostela nechodí, znají příběh narození Ježíše. Pro nás má Ježíšek ještě přidanou hodnotu. Víte, to je jako když jednou za mnou do kostela přišel člověk, který přinesl čtyřicet růží. Já jsem je dal do kostela a v neděli jsem na toto téma měl kázání. Ptal jsem se, jestli mi někdo může říct, jaký ty růže mají příběh. Pochopitelně, je jasné, že ty růže někdo vysázel někde v Holandsku nebo v Africe, někdo o ně pečoval, někdo je naložil, odvezl do skladu, přivezl je do Čech, do Lanškrouna, někdo je koupil a přinesl. To je ten normální, jednoduchý příběh růží. Ale za těmi růžemi se skrývá ještě něco, co je naším očím neviditelné. A sice to, že ty růže mi přinesl člověk, který bojoval s rakovinou. Je mu čtyřicet let a přestože sám o sobě říkal, že je ateista, tak v nemocnici slíbil v duchu Pánu Bohu, že když se uzdraví, za každý rok svého života se mu odvděčí jednou růží. Ten člověk se z toho dostal a přinesl kytici růží. Pro někoho má ta kytice cenu tří tisíc korun, pro někoho má cenu života. A podobně je to i s Vánocemi. Pro někoho je to jen narození Ježíška, nějakou legendu. Pro nás a pro mě je to příběh Boha, který se stává člověkem a přichází, aby nám pomohl a udělal nám radost. A když vidím tu radost v dětských očích, říkám, stálo to za to…