Kdo by neznal nejpopulárnějšího a také nejdobrodružnějšího českého rybáře Jakuba Vágnera, který byl jedním z hlavních taháků letošního pardubického Cestovatelského festivalu. V přestávce mezi dvěma přednáškami, které do Pardubic přivezl, jsme si povídali o jeho cestách a lovu ryb.

Do Pardubic jste přijel se dvěma přenáškami, a to o Amazonii a o Kongu. To jsou vaše nejoblíbenější místa? Nebo jinak - která místa na Zemi jsou vašimi nejoblíbenějšími cíli?

Pokud mám být upřímný, tak moje nejoblíbenější místa jsou místa z mého dětství. To byl bezstarostný život, kdy jsem mohl být jenom na rybách a nic mě netrápilo, snad jen to, že z druhé strany přehrady křičel strejda, abych už šel na oběd.

Mám jeden „problém“, a to, že miluju Českou republiku. I když jsem mockrát dostal zajímavé nabídky na to, abych žil třeba ve Spojených státech, nikdy jsem to neudělal. Přesto je ve mně cestovatelský duch, rád vyjedu, ale o to raději se vracím.

Amazonie a Kongo jsou určitě v mojí top pětce oblíbených míst. Amazonie, to je matka všeho, to nejde překonat. Jako je Everest nejvyšší hora světa, tak Amazonie je to nejvíc v cestování. Na druhou stranu, Kongo je úžasné svou brutalitou. Brutalitou prostředí i brutalitou lidí. Tam nepotkáte bílého, polovina lidí se na vás dívá nevraživým a druhá polovina jakýmsi podivným obdivným pohledem. Je to taková poslední totální perla Afriky, kde je možné ještě zažít to, co zažívali Hanzelka a Zikmund na počátku svých cest.

Říkáte, že milujete Českou republiku. Ovšem nedokážu se ve spojení s rybami představit, že by člověk vašeho kalibru, který tahal z vody rybí monstra, nahodil támhle kousek na Labi, vytáhl kapra o čtyřiceti centimetrech a uspokojilo ho to. Nebo se mýlím?

Když jsem byl, jak se říká, „mladej a blbej“, tedy ne, že bych byl chytřejší, ale jsem o něco starší a snad o něco moudřejší, tak mi bylo úplně jedno, kde chytám, hlavně že to byla velká ryba. Ne, že by mě velké ryby přestaly zajímat, ale mnohem důležitější je pro mě prostředí.

Expedice, hlavně filmové expedice, to na rovinu není žádný odpočinek. Je obrovský rozdíl jet do těch míst na ryby a jet tam točit lov ryb. Natáčení přináší neskutečnou zodpovědnost za celý štáb. Bezpečnostní, zdravotní... Rybaření je z takové expedice dvacet procent, zbytek, to je čistá dřina.

Pak se vrátím sem, jdu k vodě a je mi úplně jedno, jestli něco chytím. Jdu si tam doopravdy vyčistit hlavu, dívat se na řeku, přehradu nebo rybník, a když něco chytím, tak je to bezva, a když ne, tak mě to vůbec netrápí.

Amazonie i Kongo, to jsou teplá místa. Lákají vás i naopak velmi studená místa? A dají se tam dobře chytat ryby?

Jasně. Mám za sebou celou řadu expedic, protože miluju i chytání na dírkách, takže jsem natáčel i na Sibiři, kde jsem rybařil v mínus pětačtyřiceti, chytal jsem v Britské Kolumbii, v Kanadě, celou Skandinávii mám projetou...

...a co je příjemnější, teplo nebo chladné podnebí?

Osobně určitě líp snáším zimu. Ale tak často měním podnebí a pásma, že už to ani nevnímám. Kdybych si musel vybrat mezi extrémním teplem a extrémní zimou, vyberu si extrémní zimu. Umím ji snášet velmi dobře.

Vždycky když vidím film váš nebo některého z podobně založených kolegů, kde člověk vleze do kalné vody, rukama v ní šátrá a pak vytáhne něco, z čeho mám strach i přes obrazovku, napadá mě, jestli se přitom bojíte?

V ten okamžik to vůbec neřešíte. Často to mám tak, že si to dokonce vůbec nepamatuju. Jsem pak třeba ve střižně a svým způsobem to vidím poprvé v životě. Když jsem v souboji, na který jsem měsíc nebo měsíce čekal, tak je mi to úplně jedno. Kdyby tam padaly bomby, střílelo se kolem, tak to vůbec nevnímám.

To je něco jako lovecký rauš?

Ve mně je tolik adrenalinu, že je mi v tu chvíli opravdu všechno jedno. Pak, když tu rybu držím v náručí, tak si to teprve užívám, ale ten samotný souboj úplně vypouštím z hlavy. Při něm jsem naprosto nasoustředěný na mikrodetaily toho souboje, jestli jde všechno správně.

A potom, kdo se bojí, nesmí do lesa. To v tomhle případě samozřejmě platí. Jakékoliv profese, ať už to jsou horolezci, závodníci na motorkách nebo autech, zkrátka všichni, kteří se věnují extrémním aktivitám, mezi něž tento způsob rybolovu patří, jsou stále na hraně, na které se balancuje.

Eliminujete ta rizika dopředu, kdy si zjistíte, co třeba v té vodě žije, co se tam může stát? Nebo to neřešíte ani dopředu?

To samozřejmě ano. Ale diváky neskutečně fascinuje sledovat právě to, že se pohybujete na hraně, jsou fascinováni rizikem smrti. A podle mého se lidi, kteří se na té hraně pohybují, musí narodit s určitou dávkou štěstí. Oni se nechtějí zabít, jen je baví posouvat hranice. Dělají to vědomě a přitom si uvědomují rizika, většinou mnohem líp a rychleji než ostatní lidé.

Stalo se vám někdy, že jste si zpětně říkal, že nějaká situace už byla opravdu velmi riziková?

Jasně, mockrát. Buď si to zpětně uvědomím, nebo o tom začne mluvit někdo ze štábu. A pokud někdo z nich řekne, že to byla situace, ve které jsem riskoval už moc, je to pro mě varovné znamení.

Co bude až založíte rodinu? Budete se víc vyhýbat riziku, omezíte expedice? Máte o tom představu?

Na to nedokážu odpovědět. Ta situace ještě není. Ale určitě dítě člověka ovlivní. Zřejmě pak budu jezdit míň, ale že bych to přestal dělat úplně, to určitě ne, protože to bych pak nebyl já. Bude asi muset přijít kompromis. Ale to jsem si vždycky uvědomoval a rozhodně nemám čeho litovat. Žil jsem svůj život naplno a splnil jsem si strašně moc snů a přání, a pokud se mi nevyplní všechny, tak no a co...?

Nahrál jste mi na poslední otázku. Co je váš největší sen, který byste si chtěl ještě splnit?

Možná to bude znít malicherně. Pro mě je ale nejdůležitější zůstat šťastný v tom, co dělám. Nechtěl bych se jednoho dne probudit a zjistit, že to, co dělám, mě už nebaví. Rybaření a cestování jsem začal dělat proto, že mi přitom úplně tlouklo srdce radostí. To je úplně živočišná radost, kterou po všech těch letech, všech těch místech a všech těch rybách pořád mám. Dneska vysvitlo sluníčko a je to doslova na řetězy udržet mě mimo vodu. I když přednáším rád, tak si nedovedete představit, jak rád bych šel tady k Labi...

Miloš Spáčil