Rozhovor s Václavem Kulhánkem známým v Pardubicích pod přezdívkou Krychlič byl tentokrát trochu jiný. A jiný bude i v budoucnu. Bulvár se totiž na přípravě téhle rubriky spojil s Východočeskou televizí V1, takže od nynějška si Krychličovy postřehy budete moci nejenom přečíst u nás v Bulváru, ale také se na odpovědi Václava Kulhánka podívat v televizi.

Na Dni dopravy jste se projel na kole Jana Kašpara. Jízdou na bicyklu jste po Pardubicích známý. V čem je pro vás výhoda tohoto dopravního prostředku?

Výhoda oproti autu je veliká. Nemusí se parkovat, člověk je svobodnej. Může kdykoliv a kdekoliv kolo odložit a zase nasednout a jet. Nebýt toho, že se kola v Pardubicích ztrácejí, byl by to pro mě nejúžasnější dopravní prostředek. Kolo bych neměnil, i když jsem prakticky celý život na něm nejezdil. Když jsem se staral o otce, který byl ležák, tak jsem trasu Pardubice - Nemošice chodil pěšky. Pak mi můj přítel řekl: hele, pořídíme si kola a budeme jezdit. A nejen to kolo, ale i ten přítel, je pro mě jednička.

V květnu si připomínáme výročí narození prvního českého aviatika Jana Kašpara. Jaký máte k téhle pardubické osobnosti vztah?

My jsme na pardubickém letišti natáčeli celý pořad a přitom jsme viděli film o zopakování Kašparova letu. Mě osobně by zajímalo, co všechno z toho, co nám tam vykládali, je pravda. Myslím teď vztah Kašpara s jeho bratrancem nebo otázku jeho smrti. Jestli spáchal sebevraždu nebo to byla náhoda...

Je ale úžasné, že Pardubice skládají poctu Kašparovi, protože to je vlastně celoevropská osobnost, někdo, kdo proslavil Čechy a hlavně Pardubice. A na to jsem jako Pardubák hrdej.

Rozhovor spolu natáčíme na lavičce, je teplo, krásný jarní den. Co s vámi jaro dělá?

Mám z toho úžasnou radost. Říká se, že na to, aby člověk netloustl, je potřeba buď nežrat nebo se nešťastně zamilovat. Já jsem nešťastně zamilovanej pořád, do několika současně. Jaro miluju, je nádherný...

Tloušťku jste zmínil proto, že jsme se bavili o tom, že lidi se s příchodem tepla odhalují a na spoustě z nás je vidět, že jsme, mírně řečeno, buclatí. Jak se na to díváte?

To mě opravdu vadí. Ne, že bych odsuzoval, když někdo váží sto padesát nebo sto osmdesát kilo. Ale divím se, když děvčata kolem osmnácti dvaceti let... Přece, když se podívá do zrcadla, tak musí vidět, že na ní něco přebývá. A to mi vadí. Teď, jak jsou ty podprsenky, takový kulatý, to se mi nelíbí, pořád mám rád takový ten styl Marilyn. Proti jejím ňadrům jsou ty dnešní desetkrát větší.