připomíná listopadové události vlajkonoš Jiří H. Kubík.

Pokračování rozhovoru s vlajkonošem z Grandu Jiřím H. Kubíkem je zde! Tentokrát o strachu, naději a konečně i o mávání vlajkou. Opět přikládáme několik fotografií. Po zveřejnění třetí části se můžete těšit i na jejich kompletní galerii!

Měl jste z něčeho strach? Nebo obavy, že se stane to samé, co v roce 68? Nebo bylo jasné, že komunistický režim už je na dně sil?

Už moc nevím, asi jsem trochu měl strach. Rok 1968 se skutečně mohl opakovat. Spíše ale potlačením lidu od naší armády než od sovětské. Od vlády KSČ nám hrozila i velmi temná alternativa:

Nikdo nevěděl, že režim snad je na dně sil. A podle mě režim určitě na dně sil nebyl. Klidně tu mohl vládnout a tyranizovat lid ještě deset let, kdyby se okolo nás nezhroutila Berlínská zeď a polská diktatura. Političtí vězni z Pardubic byli stále souzeni jeden za druhým a zavírání v lágrech. Studenti vyhazováni, disidenti režimem izolováni v ústraní nebo vyštváni za hranice, média v rukou jedné strany. Prohnilé hospodářství jelo samospádem už 40 let a stále nebylo na dně. Držel ho pohromadě těžký průmysl. Na konec režimu to tedy rozhodně nijak nevypadalo. To možná tušilo pár politiků v Praze. Ostatně režim hlásal, že tu bude na věčné časy. A reformy běžící v Rusku s ním vůbec nehnuly, jak byl sebevědomý. Odmítl je převzít. Moskva nemoskva.

Riziko smrti bylo během revoluce vysoké. V Pardubicích byla nejméně 4 kasárna, Svítkov, Hůrka, Semtín, Chrudimská. V nedaleké Bohdanči byla Sovětská posádka plná ruských vojenských vozidel. V továrnách vládly tzv. Lidové Milice (LM) ozbrojená složka KSČ. Milice byly prý i v suterénu paláce OV KSČ (dnes Dům hudby), na který jsme s demonstranty doráželi. Politická policie StB pracovala naplno - tajní estébáci byli zcela jistě schováni v davu demonstrantů každý den. I když ten úžasný počet lidí byl najednou nad jejich síly. Ovšem komunisté z okresu, kraje a z ÚV mohli kdykoliv povolat armádu k potlačení lidí. Vojska a Lidové Milice by projely Třídou Míru a náměstím u divadla v širokém záběru. Všechna vedle sebe. Takže by nás vytlačila do ulic. Kdo by neuhnul, zemřel by a pak zmizel. Podobně jako na náměstí Nebeského klidu v Pekingu o půl roku dříve. Komunisté tam studenty prostě zmasakrovali tanky. U nás by pak za těmi vojáky šli jenom pardubičtí estébáci a esenbáci a zatýkali by ty, kteří útok přežili… L

Ostatně do Prahy byly povolány komunistické milice a ty byly ochotny zabíjet. Byly k vraždění lidí 42 let cvičené. Měly v plánu i přelety stíhaček k těsně nad demonstracemi na Letné. Což by připravilo lidi o sluch a okamžitě by je to všechny srazilo a odrovnalo. Jediná naděje byla v tom, že ruská diktatura se pozvolna rozkládala a ruský prezident Gorbačov prosazující svobodu slova ukončil s prezidentem USA Reaganem studenou válku. A tím přestal naší KSČ podporovat. Mezinárodní situace nám tedy dost pomohla. Strach nás ale nemůže pořád brzdit ve spravedlivém boji za svobodu. Není možné mít celý život strach. Žít v morálním marasmu, stydět se každé ráno před zrcadlem desítky let. A nepokusit se nikdy o svržení diktátorů Husáka, Biľaka, Jakeše atd. To by asi byla přehnaná zbabělost.

Můžete prosím zavzpomínat na průběh těch revolučních dnů a týdnů 1989? Jak to v Pardubicích probíhalo a jak jste to tenkrát vnímal a hodnotil?

I přes každodenní demonstrace v celé zemi komunisté stále seděli ve vládě jako nedobytné pařezy. I na magistrátech dál vládli. K odchodu se neměli. Stále měli veškerou moc v rukou. Někteří naopak připravovali potlačení našich demonstrací. Byli naštěstí v menšině, jak vyšlo najevo až později. Dokonce tam zůstali i po celorepublikové generální stávce 27.11. Ta byla naprosto úžasná. Celý život se na tohle mnozí lidé těšili. Všechny autobusy, trolejbusy a auta zastavily uprostřed silnice a jednu minutu proti komunistům troubily. Rovněž všichni lidé na náměstích v Pardubicích a v celé zemi stáli solidárně na místě. I u divadla. Vzpomínám na tu velikou rozechvělost davu a vzrušení z té radosti, že národ se konečně postavil na zadní. A jako celek se vzepjal. Veliký Leninův, Gottwaldův a Husákův komunismus se najednou scvrknul do malé červené kuličky jako na pískovišti. Jen jí zašlápnout. Snad i ta barbarská socha masového vraha Lenina u divadla politá přes noc červenou barvou se nějak víc v koutě přikrčila J

Přišel prosinec. Dne 3.12., v 17. den revoluce, se režim pokusili zahrát na národ kličku a utvořili jakoby novou, reformní vládu. Opět plnou komunistů. Tak pohrozilo OF na 11. prosince další generální stávkou.

O víkendu asi 3.12. ztratil některý komunistický vládce nervy a pootevřel zadrátovanou hranici do Rakouska. Možná čekal, že demonstranti budou masově emigrovat a tak se nás zbaví. Aby měli ten svůj podlý socialistický „klid na práci“, kterým se vždy odůvodňovalo zakazování demonstrací. Do Rakouska o víkendu skutečně vyjelo čtvrt miliónů občanů. V neděli večer se ale všichni vrátili a pro komunisty začala hotová noční můra. V pondělí znovu začaly masové demonstrace. A revoluce jela dál.

10.12. rezignoval komunistický prezident Husák. Amnestoval první várku politických vězňů. Další komunisté asi dostávali z revoluce strach a o den později povolili zbourat na západní hranici se SRN železnou oponu (zátarasy). Což ihned začalo. Do země se tak začali vracet z vyhnanství a z azylu naši emigranti a vyhnaní exulanti. Každý den pracně vyjednávalo OF s vládou. Spíše jen naoko se vyšetřoval masakr na Národní, parlament jen pomaličku rušil totalitní zákony o vedoucí úloze KSČ.

Všechno, co popisuji, se probíralo u našeho divadla. Buď za bouřlivého nadšení nebo za bouřlivého pískání a zvonění umíráčku KSČ klíčema. Všichni, kdo ty chvíle zažili, dnes vzpomínají, že to byly nejkrásnější okamžiky v jejich životech. Na náměstí vládla i v té hrozné zimě nepopsatelná atmosféra svobody, radosti, solidarity, přátelství. A hlavně závanu čerstvého vzduchu do zatuchlého socialistického chléva. Naprosto jedinečné pohnutí v duších a srdcích těchto lidí. Všichni nekomunisté prožívali obrovskou Naději. Ještě víc než strach z možného nebezpečí.

Podle mne se každý jednotlivý člověk na tom náměstí tehdy stal velmi důležitým kamenem svobody a demokracie. Tedy obyčejné vlády lidu. Díky tomu, že každý jednotlivec tehdy začal se společenskými změnami sám u sebe, nám moc pomohl. Když vstal od televize, odložil pivo a žvanec, narazil si čepici, šálu, rukavice, klíče a vyběhl do toho šíleného mrazu, dokázal s námi porazit nenáviděný režim. Každý jeden byl hrdinou. Na náměstích samozřejmě nebyli všichni lidé země. Bylo to asi 1 milión statečných z 10 miliónů dospělých v ČSSR. Ale mnoho jich muselo být v práci, u dětí apod.

Revoluce trvala 43 dní. Byla to tedy listopadově – prosincová revoluce?

Revoluce probíhala velmi, velmi pomalu. I když se dnes jeví jako rychlá smršť. Studenti byli po dvou týdnech práce v mrazech zcela vyčerpáni. Kdo by nebyl. A přestávali fungovat. Komunisté mezi nimi je odrazovali. Ti pardubičtí na vysoké škole to už málem vzdali. Parta statečných a vytrvalých ale stávkový výbor udržela v chodu. Až po měsíci a 4 dnech revoluce byly rozpuštěny komunistické milice. Největší bezpečnostní hrozba pro národ. A teprve dva dny před Vánocemi, byla zrušena pohotovost armády. Další hrozba v pořadí. Dne 28.12. se začali vyměňovat poslanci v parlamentu, vznikaly politické strany Čs. Demokratická iniciativa, Klub angažovaných nestraníků, nadstranické hnutí Občanské fórum a další. Oběti režimu a politických perzekucí z Pardubic svobodně založili v hotelu Zlatá Štika Konfederaci politických vězňů.

A dne 29.12. byl zvolen prezidentem Václav Havel, vězněný disident a spisovatel. Takže vlastně až tento den skončila listopadová revoluce. Byla to tedy listopadově – prosincová revoluce. A trvala, s postupně klesající intenzitou při získávání dalších a dalších atributů demokracie, přesně 43 dní. Neproběhla 17. listopadu. Tehdy pouze začala.

Z demonstrantů vzniklo pardubické Občanské Fórum sídlem v Labské ulici. Odvádělo skvělou práci na jednání s městským úřadem a s okresním úřadem, policií SNB, věznicí atd. na vynucování převzetí moci. A také médií. A na přípravě prvních svobodných voleb. Pamatuji, že to byli Bohdan Dvořák později předseda KAN, signatáři Charty 77 Jarmila Stibicová a Jaromír Stibic († 25.7.2003), herci Petr Dohnal a Vladimír Čech († 22.3.2013), Miroslav Petráň, Jarmila Kudláčková, Libor Kudláček později poslanec FS, Michal Vajrauch, Jiří Razskazov, Lumír Sokol, Pavel Šmíd, Jaroslav Žítek, Vítek Janda, JUDr. Jiří Horák a další. Paní prof. Stibicová, tato drobounká žena, bojovala v nelegální opozici proti KSČ asi 20 let. Za cenu neustálého pronásledování, zatýkání, věznění, ztráty vysokoškolského zaměstnání, pozice uklízečky. Divím se, že za svůj disidentský odboj není už dávno čestnou občankou města Pardubic.

Vy jste se stal jedním ze symbolů revoluce v Pardubicích - jako vlajkonoš na střeše hotelu Grand - Jak vás napadla taková věc a skutečně jste tam vydržel být každý večer?

Grand? Myslím, že jsem tam stával od prvního dne demonstrací v pondělí 20.11. Nejpozději druhý den. Po všechny večery. Doma jsem sundal z půdy státní vlajku po mém dědovi, zaprášenou asi ještě z 9. května 1945. Možná ji vytáhl i táta v srpnu 1968, když nás okupovali Rusové a on jim bagrem zablokoval v Semtíně přístup k naftě. Přijel jsem ke Grandu a vylepil na jeho skleněné výlohy kavárny svoje každodenní letáky se zprávami ze Svobodné Evropy. O tom, co se děje v Praze a co televize nevysílá. Ty včerejší letáky byly přes noc estébáky strženy. Často jsem tam psal i o Rumunské revoluci, kde bylo po střelbě a pod komunistickými tanky hodně mrtvých. O tom naše rudá média mlčela.

K té střeše. Myslím, že jsem dostal nápad, jak si lépe užít tu nádheru, že po 40 letech se národ rozhodl přes všechny zákazy svobodně vyjít do ulic. Užít si ji pohledem ze shora. Vychutnat si z ptačí perspektivy událost, kterou člověk zažije jednou za život. A taky jsem si říkal, že pokud zasáhnou Milice a Bezpečnost jako na Národní, uvidím to shora jako na mapě. A přesně to popíšu jako svědek v telefonátu na americkou ambasádu a do rádia Svobodná Evropa. Takže trochu to byl i amatérský dohled nad těmi rudými gaunery, ze kterých děr se případně vynoří J

Tak jsem zadním schodištěm vylezl na půdu Grandu pod skleněnou střechou. Pod ní je dnes hlavní schodiště. Jedna paní tam bydlící mě tam možná pustila a pak asi už nechávala odemčeno. Na půdě jsem ale uvízl ve tmě a v obrovském socialistickém smetišti. Shnilý nábytek, rezavý kovošrot, hory odpadků, pavučiny, zdechlí ptáci, zatuchlý zápach, myši. Hrůza. Tehdy mě to ale nijak nepřekvapilo, protože podobně vzkvétala většina naší zatuchlé republiky. Továrny, statky, činžáky, paneláky, pohraničí, lidské vztahy. Musel jsem ten socialistickej bordel přeházet a proklestit si cestu na druhou stranu. Tam už byl železný žebřík na střechu Grandu. Jenže byl v těch šílených mrazech při mínus 20 pokrytý ledem. A to byl jediný okamžik, kdy jsem měl za revoluce opravdu strach. Byl strašně vysoký snad přes dvě patra. Byl svislý, ukotvený ve zdi a nedal se tedy podseknout. Kdybych sletěl dolů do toho smetiště, tak jsem tam asi zhebnul. A odpočíval dalších deset let. Až do rekonstrukce budovy. Bolševici by doma jásali. Na ulici tehdy skoro nevycházeli. Měli strach, že budou viset, jako to dělali oni sami kdysi nekomunistům.

No, nadšení možná pomohlo, nakonec jsem se na střechu vyškrábal z posledních sil s vlajkou na zádech. Došel jsem na kraj střechy, ale nic moc. Na zemi led, sníh, kabely, hromosvody. A tma. Hotová mizérie. Do toho mráz, vítr. Ale pak už jsem si vychutnával to vítězství. Jednou si toho Vladimír Čech na schodech divadla asi všimnul a během moderování řekl do reproduktorů, že „pozdravuje vlajkonoše na střeše“. A jestli ho prý tam nahoře slyším, abych zamával (mobily neexistovaly). Protože můj hlas by prý na tu dálku neslyšel. Což jsem udělal a demonstranti se tam otočili a začali se tomu smát. Pak všechny ty desetitisíce lidí zatleskaly, což jsem nečekal. To bylo něco. Vyhrkly mě slzy jako hrachy, jak nějakýmu děcku. To víte, v životě mi žádný dav netleskal. Obyčejnými klukovi, co jenom toužil po svobodě. Naopak, komunistická justice mě v 80. letech zadupávala do prachu až na dno. Dobrý bylo, že to na tu dálku lidi na mě neviděli. Dnes po 25 letech už to můžu prozradit. Pak jsem těm úžasným a nádherným pardubákům taky zamával vlajkou. Moc mi to mávání nešlo, protože tam byl ledový vítr a vlajka svištěla jenom jediným směrem. Východním. Viz foto. Ale vítr vanul od Západu, což jsem kvitoval jako ten správný závan svobody. Západ má ke zlepšování celý seznam hořkých chyb. Ale Západ je nejlepší na světě. Říká to celý svět.

Taky jsem z toho byl jeden večer nastydlý a měl teplotu. Proč musí sakra být všechny revoluce v dvaceti stupňových mrazech? Tak mě na střeše zastoupil na jednu demonstraci můj dvojník. Nikdo to nepoznal. Ani nemohl z té dálky. Nějací zaměstnanci hotelu vylezli na střechu o patro nižší. Tam byli občas fotografové, co mi pak dávali fotky, musím je ještě vypátrat a zjistit jejich jména. Viz foto.

Pak už mě každý den zdravil Vláďa Čech přes reproduktory. Platil jsem ale i určitou daň. Neslyšel jsem z celé revoluce skoro žádné proslovy na tu dálku. Asi v poslední den demonstrací na mě Čech zahulákal, abych slezl dolů a řekl lidem na mikrofon něco o sobě. Kdo vlastně je ten kluk s vlajkou. Jenže to byl průšvih. Mě se nahoře roztřásly trémou kolena a já jsem pak nemohl na ten namrzlý žebřík vůbec sestoupit. Tak jsem tam nahoře trčel jak ten blbej soudruh Jakeš, co si říkal sám kůl v plotě. Prováděl jsem dlouho relaxační dýchání, než se mi to podařilo uklidnit. Slezl jsem žebřík, přebrodil smetiště a byl na schodech. Řekl jsem pak u divadla pár vět o mém protikomunistickém odboji a následných justičních procesech. Ale znovu se mi klepaly kolena, hlas i ruce trémou. Takže jsem byl rád, že sem to vůbec přežil. Tam nahoře i tam dole ten nečekaný proslov. Byl to pro mě absolutně nejtěžší okamžik celé revoluce 1989. Všechno ostatní byla celkem pohodička. Kromě žebříku.

Po mnoha letech jsem se asi na 10. výročí listopadu dozvěděl od lidí, že se vždycky těšili na demonstraci, na proslovy těch mluvčích. A na vlajkonoše. Byl pro ně prý symbolem. O tom jsem celou dobu nevěděl. To mě nenapadlo. Bral jsem to jako normální detail. Bez většího významu. Ale řekli mi, že každá revoluce potřebuje kromě práce i svoje symboly. Tak mě po těch letech potěšili, to samozřejmě zahřeje u srdce. Akorát, že při další totalitě poletí právě symboly jako první. No nic, bez boje to rozhodně nebude...

Pokračování příště...

Na poslední část rozhovoru se můžete těšit v pondělí 8. prosince