Bydlím v domě, který postavili v době, kdy jsem byl ještě mlhavou erotickou představou svého otce, přesto si připadám jako rodiny kdysi žijící na rozestavěných sídlištích. Nic moc nefunguje, domů se chodí s botama od bláta a člověka smiřuje se světem jenom myšlenka, že „až to bude hotový...“. O čem mluvím? O tom, že když vyrazím se psem na procházku, tak nikdy vlastně nevím, kudy půjdu, protože okolí domu je kompletně rozkopané kvůli rekonstrukci horkovodu, všude samé ploty, úzké průchozí koridory, bláto a hluk. A do toho všeho jedenáct dní bez teplé vody. Ano, jedenáct. Prý jakási údržba. Z kohoutku teče jenom studená, což pro zimomřivce, který se nutně potřebuje zpocený od letního sluníčka a námahy na kole vysprchovat, není žádná hitparáda. Takže pěkně postaru - vytáhl jsem prádelní hrnec a ohřívám, ohřívám a ohřívám. A u toho čekám, kdy dojde na údržbu plynovodu a rozvodů elektřiny. To bych pak ušetřil za plánovaný výlet s dětmi pod stan, jen ten rybník by chyběl. Tedy, pokud dělníci něco nepřekopnou... milos.spacil@ev.cz