Po malé přestávce se na stránky Bulváru vrátil opět Krychlič. Václav Kulhánek, kterému snad už nikdo jinak ani neřekne, s námi tentokrát mimo jiné rozebral situaci kolem pardubického autobusáku a rozpovídal se taky o svých pipinách.

V lednu jsme si připomněli padesát let od činu Jana Palacha, teď v únoru od sebeupálení Jana Zajíce. Vy jste vlastně jejich vrstevník. Jak jste tu dobu prožíval?

V té době jsem poprvé promoval. Tehdy jsem nemohl nijak vyjádřit svůj souhlas s jejich činy, připojit se k demonstracím nebo pietním aktům, protože jsem měl obavy z případné odezvy. Jeden můj kamarád, který studoval v Hradci tenkrát začal tisknout letáky a vylepoval je ve škole a byl do půl roku vyhozen. Měl jsem tedy obavu, abych si nepokazil budoucí život.

Z historie do současnosti. Bezesporu jste zaznamenal situaci kolem pardubického autobusového nádraží. Je jasné, že nějaký čas budeme ve městě bez přístavu pro linkové autobusy. Co tomu říkáte?

V každém případě to musí být vyřešené tak, aby cestující měli nadále kam přijíždět a odkud vyjíždět v návaznosti na vlaky. Nemůže nastat stav, kdy budou lidé bloudit po městě a hledat svůj spoj. Tím spíš, že jsme nejméně navštěvovaným regionem. Pokud k tomu nebudeme mít vyřešenou dopravní obslužnost, dopadneme ještě hůř.

Podle mého jsou určité plochy v blízkosti železničního nádraží, kde by bylo potřeba vybudovat provizorní autobusové nádraží. Jinak by to mohlo skončit jako v Brně, že by tady chodili živí informátoři, kteří by říkali lidem, odkud jim jede který autobus. A kdyby linkové autobusy měly stavět v prostoru před nádražím, kde je MHD, tak myslím, že by vznikl poměrně velký zmatek.

Poslední otázka je vyloženě osobní. Vy často zmiňujete, jak obstaráváte slepice, jezdíte jim pro pečivo... Jaký vlastně máte vztah ke zvířatům?

Jsou dvě teorie. Někdo říká, že kdo má rád zvířata, má rád lidi. Naproti tomu je opačná teorie, že kdo má rád zvířata, lidi rád nemá. U mě je to tak, že zvířata mám velice rád, ovšem nenahrazují mi lidi. Beru zvířata jako zvířata, ovšem nemohou mi nahradit přátele tak, jako je nahrazují mnohým důchodcům nebo důchodkyním. Když těm svým pipinám jezdím pro pečivo, potkávám lidi venčící psy a povídáme si. A často se setkávám s tím, že pejsek nahrazuje rodinu nebo přátele. Ovšem potom, když tito lidé přijdou do domova důchodců, kde svého mazlíčka mít nemohou, tak velice chátrají.

Já pejska mít nemusím, to mají mladí na druhé půlce zahrady. Ti mají border kolii, která dělá všechno, pomalu i mluví. Mě stačí moje pipiny a kolikrát, když si na promenádní koncerty vezmu kohouta, tak to úplně naruším, každý se chce se mnou a kohoutem fotit. Pipin mám kolem sto dvaceti, teď se mi líhnou malá kuřátka.