Třicet. Tolik let uplyne letos od chvíle, kdy události na Národní třídě v Praze odstartovaly revoluci, která do historie vstoupila s přívlastkem Sametová. Jednou z jejích tváří byl muzikant Jaroslav Hutka, který dlouhá léta prožil v exilu v Holandsku. Jako symbol Listopadových dní vystoupil i v rámci letního Kulturního parku Pardubice.

Jakých těch třicet let, které uplynuly od roku 1989, pro vás bylo?

Je to kus života a těchhle třicet let bylo nějakejch krátkejch. Když to člověk vezme v jiné míře, tak od začátku první světové války do konce druhé světové války je to jednatřicet let. A tehdy se úplně změnil svět.

Jasně, když jsem se vracel, tak jsem už zapomněl, jak to všechno bylo otřískaný, země byla zaostalá, na ulici nebylo moc aut a všechny byly starý. Bylo to omšelý, umírající. Teď ta země po třiceti letech vzkvétá. Starý auta nevidět, všechno je omítnutý, města zářej a jsou pěkný a podstatná část lidí zbohatla a žije svobodným životem. To je velkej vývoj.

Ale nad tím vším je něco takovýho divně stabilního, ta politika se nezměnila. Na začátku jsme doufali, že to zhroucení znamená konec nějakýho období a začátek novýho období. Byli jsme naivní. Po třiceti letech, což je dlouhá doba, během kterých se mi narodily čtyři děti a stihnul jsem i dvě ženy, jsou pořád živý slova jako komunista, estébák. To mělo bejt někde v muzeu a je to pořád živý. Ve vládě je pořád ještě aktuální komunistická strana ještě s drzostí zpochybňovat zločiny komunismu. Myslím, že za zpochybnění Horákový by měl bejt paragraf jako za zpochybnění holocaustu.